Březen 2012

The beloved help 9. část

27. března 2012 v 21:20 | Barbucha |  The beloved help
Ona zůstala ještě chvíli opařeně stát přede dveřmi, a pak se vydala vyřizovat další objednávku.

"Díky Bože! Já věděl, že existuješ!", prohlásil Uruha hledíc do stopu, jen co zašel do bytu a položil lahve. Pak si ale všiml očí, které ho od stolu nechápavě pozorovaly. "Co tě osvítilo?", zvedl Kai obočí a dál servíroval na stůl. "To kecáš z hladu nebo byly ty flašky tři?", zeptal se jej Reita. Uruha si okamžitě přisedl, tohle jim musel říct. "S dodávkou měla službu taková hezká holka, tak jsem se s ní vykous." Všichni se zarazili. "Nekecej." Ukázal jim číslo na ruce. "Ty kaňoure jeden.", tlemil se Reita, a hned si do něj musel žďuchnout. "No že to říkáš zrovna ty. Jako co jsem měl dělat? Jdu do kuchyně - tam se muchlaj Aoi a Kai, v koupelně vy dva, to mám snad za všechny držet celibát?" To i naprosto vyhladovělý a vyčerpaný Ruki přestal jíst, podíval se na Reitu a pak oba na jejich kytaristu a bubeníka. Červený Kai jen s úsměvem sklonil hlavu a podrbkal se za uchem a po očku po sobě s Aoiem, který udělal skoro to samé, pokukovali. No, alespoň už nemuseli řešit, kdy a jak jim to řeknou. Pak si Aoi uvědomil, že bubeníček asi o těch dvou ví, jelikož se tomu nijak nedivil. Však Kai mu pak poví, že už taky ví, co se děje na zadních sedačkách tourbusu.

"Ehm… dobrá, tak teď rozeberem tu ženskou, a pak vás dva, protože to bude chtít panáka.", rozhodl Reita a prohrábl si ještě trochu mokré vlasy. "Jsem pro.", řekli Aoi s Kaiem zároveň. Ještě chvilku bylo ticho, Uru se po nich jen koukal. Práskl snad něco, co neměl? Nebo si o něm teď udělali ne zrovna hezký obrázek, kvůli tomu polibku? Rychle se ale hodil do předchozí nálady. "A že zrovna ženská.", dodal ještě Reita. "Moc dobře víš, že je mi jedno, jestli ženská nebo chlap," upozornil ho Uru, "ale, je vtipná, milá, má ráda tequillu a má jméno, jako jedna značka piva. A fandí nám. Není to znamení?", básnil. Aoi se radši téhle debaty nezúčastňoval, ten měl stejně myšlenky hlavně na bubeníčka, ale basista mu viděl do hlavy asi jako každému tady a jeho názor vyložil nahlas. "Doufej, že bude i dost chytrá na to, aby si uvědomila, že to je jen nezávazný." Uruha se k němu nechápavě otočil, otazník mu přímo svítil z obličeje. "To by se do tebe musela opravdu zamilovat, aby to s tebou vydržela.", vysvětlil mu to a schytal pohled od Rukiho. Kdyby neměl plnou pusu, tak by mu něco řekl, ale stejně nemusel. Těm dvěma, když se na sebe podívali, plápolaly místo zorniček srdíčka a Aoi a Kai na tom byli stejně. Akorát Reita to vysvětlení mínil ještě i z trochu jiné, vlastní, zkušenosti, a v té hrál hlavní roli jejich volný čas.
Že bych si vzal další šichtu?, zamyslel se Reita při pohledu na Uruhu.

"Budeš chtít ještě přidat?", zeptal se Kai Rukiho, po tom co spásl už druhý talířek. Vokalista jen zakroutil hlavou. I když na něm bylo vidět, že je mu už líp, přece jen bylo na první pohled patrné, že je víc než unavený. "No, myslím, že už bysme potřebovali spánek všichni.", pronesl Reita diplomaticky. Sice jej zajímalo, co a jak Aoi s Kaiem, ale co by pro Rukiho neudělal. Však se ráno sejdou ve zkušebně, i když plánovali jen oznámit, že je Ruki OK, a že si berou volno, ať se mu to líbí nebo ne.

Aoi se na Reitu jen krátce podíval. "Mám stejný názor." Všichni až na zpěváčka vstali od stolu a chystali se domů. "Uvidíme se za chvíli.", podotkl Uru. Rozloučili se, řekli si ještě "dobrou noc" a už zamířili ke svým domovům.

Reita za nimi jen zavřel dveře a hned se vrátil ke svému malému vokalistovi. "Tak pojď.", téměř zašišlal a vzal ho opatrně do náruče. Ani ho ještě nestihl odnést do ložnice a už usnul. Jen se usmál a co nejjemněji jej uložil a přikryl. Ruki ale i ve spánku věděl, že basista se od něj na moment vzdálil a tak ještě otevřel oči. "Spi. Neboj, já jsem tu s tebou.", zašeptal Reita, přilehl si k němu a přivinul ho k sobě. Ruki se k němu přitulil a spokojeně oddechoval.

"Nechtěl bys přespat u mě?", zeptal se Aoi, ještě ani nedojeli na konec ulice. Přespávali u sebe přece normálně, ale tahle otázka zněla tentokrát přece jen trochu nesměle. Kai se po něm podíval, pak na chvilku pohlédl na míhající silnici. Aoi se hryzl do rtu, asi to měl ještě nechat. "Jo.", přikývl bubeníček, zrovna ve chvíli, když se přibližovali k odbočce. Auto zastavilo u domu a oba z něj vystoupili. Kai nejistě čekal na Aoie, který si byl ještě vzít věci z kufru. "Neboj," usmál se na něj, "žádný vedlejší úmysly ta nabídka nemá." Vzal ho kolem ramen a šli spolu do domu.

"To je dost, že jdete, už jsem vám chtěl volat!", rozčiloval se ráno manažer. Všichni čtyři se po sobě podívali. "Stáhli jsme pátrání.", řekl Reita úplně klidně. "Cože? A to z jakýho důvodu? Rukiho tu nikde nevidím tak-" "Ruki už je doma.", pokračoval. Než se stihl zeptat, kde ráčil být, Kai mu šoupl pod nos noviny a Uru zapnul televizi. "A to jak…?", nechápal. "Udělali jsme si v noci malej výlet.", prohodil Aoi. Ve zprávách už hlásili, že zločince v noci zadrželi na anonymní udání, co všechno tam našli a okrajově i to co se tam dělo. V novinách se psalo skoro to samé. "Co hodláte říct novinářům, až se zas budou vyptávat?" "Už se stalo.", odvětil Uruha a Reita na něj navázal. "Ruki fanouškům vzkazuje, že už bude brzy zdravý, a těší se, až se uvidí na koncertech, a že se taky můžou těšit na nový singl." Manažer docela koukal. "Myslím, že jsme řekli všechno.", zamyslel se Aoi nahlas. "Tak jo, uvidíme se zítra.", řekl Kai ledabyle a už byli všichni venku. Dnešek neměl být organizován, chtěli si ho užít. Reita se vrátil zpět k Rukimu, Aoi a Kai si spolu vyšli a Uruha si vyřídil velmi důležitý hovor.

Turné, o pár měsíců později

"Opět bylo vyprodané do posledního místečka.", hlásil manažer a překračoval je na zemi. "Však tak to má být.", vešla do místnosti mladá žena. "Děkuju, si zlato.", usmál se na ni Uruha, když mu dala ručník pod hlavu. "Já vím.", mrkla na něj a naklonila se, aby mu věnovala polibek. "Já bych taky prosil.", ozval se Reita a v tom okamžiku mu ručník přistál na obličeji. Ale Rukiho. "Hej!", vyjekl. "Já jsem tady, jestli sis toho nevšim.", ozval se vokalista." "Neboj, tebe nejde přehlídnout.", škádlili se. "Tak že by sis o mě taky pečoval? Podívej se na Aoie a Kaie, jak se o sebe staraj.", poukázal na ty dva, co právě přišli, opření jeden o druhého. "Ale oni se o sebe staraj navzájem." Reita poslední slovo řekl obzvlášť důrazně. "Jak kdybych se o tebe nestaral…", brblal Ruki, sice trochu po právu, ale z toho už se stejně nevykroutil. "Nó jó.", utlemoval se Reita, ale co nečekal, bylo, že se k němu prcek hned přifaří a uvelebí se obkročmo na něm. "Je to ještě pořád péče nebo už fanservice? Že bych si skákla pro kameru…", dělala si z nich Kirina srandu. "My to zvládnem i bez kamer.", ujistil ji Reita a stáhl Rukiho pod sebe. "Myslím, že se raději vzdálím…", podotkl manažer a zmizel za dveřmi.

"Kai?", zaklepal manažer na dveře jeho hotelového pokoje. "Tam nikdo není.", oznámil mu Reita, když procházel kolem. "Mám mu něco vyřídit?", nabídl se ochotně. Alespoň bude mít záminku navštívit Aoiův pokoj a trošku tak něco vyzvědět. "Ne nemusíš, to nespěchá. I když…ať se za mnou staví." Jen co manažer zmizel, zaklepal na Aoiovi dveře. Chvilku se nikdo neozýval, až po chvíli kytarista otevřel. "Jo to si ty…", řekl nezáživně, "promiň, ale mám rozdělanou nějakou práci…", vykrucoval se, kdyby s ním basista chtěl někam jít. Sotva se Reita nadechl a vysypal ze sebe ten vzkaz nevzkaz, ozval se z pokoje Kaiův hlas. "Shiroyama Yuu?! Kam si mi zmizel?!" "Reita!", křikl Aoi za sebe. "Nemůže přijít pozdějc?!" Basista už se s úsměvem chystal něco plácnout, ale byl předběhnut. "Zdrž se komentáře. Měj se.", zabouchl mu Aoi před nosem s letmým usmáním v jednom koutku.
"I ty drbno.", prošla kolem Reity Kirina jen v županu a zmizela za dveřmi Uruhova pokoje.

Já a drbna?,
zamyslel se. Hm… a co, někdo tu mít přehled musí….
S úsměvem došel na ochoz, opřel se o zábradlí a sledoval dění u baru. K jeho údivu tam Ruki nebyl. Někdo se opřel o zábradlí vedle něj, a když se ohlédl, zjistil, že to je právě on. "Nešel si do baru?", optal se ho. "Ne, myslel jsem, že si na bazénu, hledal jsem tě tam." "Dneska se bez bazénu obejdu.", položil svou ruku na jeho a propletl s ním prsty. Až Rukiho mrzelo, že se mu nevydrží tak dlouho dívat do očí, když se na něj tak hezky kouká. Vokalista se otočil zpět k dění pod nimi. "Na co myslíš?", zeptal se Reita, přestože z jeho výrazu věděl, nač. "Že tamten sekuriťák má hezkej zadek.", řekl mu Ruki. Reita se narovnal a otočil k němu. "Víš co? Půjdeme teď ke mně do pokoje a já ti ukážu, kdo tu má fakt hezkej zadek." Ruki se jen usmál a už si to šli ruku v ruce chodbou.

"Víš co mi vrtá hlavou?", zvedl k Ruki hlavu k baskytaristovi. "Kromě mě?" "Ne, vážně." "Co?", dal mu Reita najevo, že poslouchá. "K čemu my vlastně potřebujeme tolik pokojů?"
The End

A Kuk na Kaie...

25. března 2012 v 15:47 the GazettE videos
Už dýl si takových věcí s kámoškou všímáme (i když toho si musí snad všimnout každej, přesto přiznávám, že to videjko našla první), ale prostě mi to nedá to sem nedat... Ale jak se ten Aoi na toho Kaie kouká... by mě zajímalo, co ho tak napadá, při pohledu na něj (jako že nejspíš vím co... a taky koho by to nenapadlo, že...) taky když vypadá tak nesměloučce, nevinňoučce... (* a klid, nebo už fakt budu potřebovat transfúzi)

Není to nejlepší kvalita, ale jde to i tak poznat

No a tady teda úplně... trošku starší videjko...
tady se mi taky líbí, jak Ruki nastavuje Reitovi packu :) nj, co taky zbývá, když je posadili a nemůžou si sahat na zadečky...

The beloved help 8. část

24. března 2012 v 19:31 | Barbucha |  The beloved help
Alespoň se jim tedy podepsal, aby měly radost.

Hned byl ale zpátky. Dveře mu otevřel Uruha. "Vypadáš nějak…" "Chtěl bych vidět tebe, jak bys vypadal, kdyby se po tobě vrhlo šest bab.", řekl mu narovinu a trochu se v zrcadle spravil. Pak už ale šel do obýváku za ostatními a hlavně za Rukim, na kterého se jemně pousmál. Seděl na gauči s Koronem v klíně. Byl hrozně bledý a vyčerpaný. Kai už si to v kuchyni šéfoval, takže se vokalista konečně dočká nějakého jídla. "Pojď, dáš se trochu do kupy.", řekl Reita mile. Ruki svěřil čivavu Uruhovi a šel s basistou. Ten jej pomalu odvedl do koupelny a napustil mu vanu - plnou pěny, jako vždycky. Pomohl mu s oblečením i do vody, měl tendenci jej pořád přidržovat nebo nosit, jelikož viděl, že by Ruki mohl každou chvíli omdlít. Nemohl si nevšimnout modřin a jedna z nich nebyla od hrubého zacházení ani od toho, jak se chtěl dostat ven. Byla v ohybu ruky, způsobená vpichem. Ani nechtěl pomýšlet, co za magory to tam bylo. Ruki ho ale uklidnil, že ho žádnýma drogama nenadopovali. To ale nic neměnilo na věci, že by si je basista nejradši vlastníma rukama podal, ne-li hůř.

Ruki na chvíli zmizel pod hladinou, než se však basista stihl lekat, zase se objevil. Reita se musel zasmát, když ho viděl a odhrnul mu mokré vlasy z obličeje. Pomohl mu s šamponem, opatrně mu smyl zbytky make-upu. "Hned jsem zpátky.", pousmál se. Rukiho oči doslova křičely, ať nechodí, vysvětlil mu tedy, že mu jen donese něco na oblečení a že všichni jsou hned za dveřmi. Dal mu pusu na čelo a vyběhl z koupelny, dveře nechal trochu pootevřené. Rychle proběhl bytem, ze skříně vytáhl oblečení a už utíkal zpátky.

"Ty se koupeš taky?", usmíval se Uru, narážel na jeho zamokřené oblečení. Baskytarista to nechal bez poznámky a už byl zpět u prcka. Ten se mezitím dočachtal, lahev sprcháče už mohl akorát tak vyhodit. Reita vytáhl ručník, chtěl pomoct Rukimu z vany, ale než se otočil, on už byl venku. Jen se usmál a zabalil ho do měkké osušky. "Promiň.", omluvil se, když prcek cukl s ramenem, nejspíš se mu tam modřina teprve dělala. Nemohl ohlídat všechno, raději ho tedy nechal, ale prcek kolem něj omotal ruce a nalepil se na něj. "Už si doma.", utěšoval ho a přitiskl k sobě. "Jsem tu já, jsou tu kluci…", mluvil k němu vlídně. "Já vím.", pípnul Ruki.

"Kai…?", přestal Aoi na chvíli strouhat sýr a otočil se k němu. Využil toho, že jsou sami a chtěl si s ním promluvit. Bubeníček se taky zastavil, ale neotočil se, jen se na něj po očku podíval. Už tak byl v jeho přítomnosti poněkud nejistý, teď znervózněl úplně. "Kai, já… promiň…", snažil se Aoi najít vhodná slova. Kai se na něj při tom 'promiň' nějak zvláštně podíval, že se mu teď ještě hůř přemýšlelo. Čekal snad, že se mu jen omluví a nechá to plavat? Ať už čekal cokoli, on mu chtěl sdělit, co mu leží na srdci a doufal, že ho vyslechne. "Promiň, že jsem to na tebe tak vyhrkl. Nevybral jsem si zrovna dobrou chvíli ani způsob.", pověděl, ale Kaiův výraz sledovat už nemohl, tvář mu skrývaly vlásky, když sklonil hlavu. "Nevadí, jestli to nechceš rozebírat.", sklonil hlavu taky a otočil se zpět k lince. Ale zaslechl jemný hlásek "Ne, jen jsem se trochu… polekal.", přiznal bubeníček. "Já vím. Mrzí mě, že jsem to na tebe tak vybafl a přitom ani nevím, jestli ty…" Kai všeho nechal a konečně se k němu otočil. "Aoi, já jsem se nepolekal tam, ale teď." Kytarista si to snažil nějak přebrat, že by i teď byl moc hr? Bubeníček mu to však objasnil. "Já jsem se polekal toho, že to chceš nějak vzít zpátky nebo že si to nemyslel vážně." "Kai," nevěděl teď co na to říct, "já to myslím tak vážně, že víc už to ani nejde.", ujistil ho, ale zůstal jen stát a usmíval se od ucha k uchu. Měl nutkání k němu přiskočit a pevně jej obejmout, ale byli nervózní oba a Kaie nechtěl vylekat doopravdy. Alespoň mu řekl, proč to tam tak vyhrkl. "Já jsem ti to chtěl říct už dávno, snažil jsem se ti něco naznačovat, a pak i říct, ale vždycky k tomu buď nebyla příležitost, nebo jsem ztratil odvahu." "Já vím," přiznal Kai, "ale nejdřív jsem nevěděl, co tím chceš naznačit, ani jak na to mám reagovat. A hodně věcí děláme jako fanservice, všichni." Pro Aoie byl každý fanservice jediným prostředkem, jak se ke Kaiovi více přiblížit, a taky to byla dobrá výmluva před kýmkoli, kdo měl nějaké řeči. "Ale pak jsem si všiml, že jsem rád, když to děláš, a taky když jsem s tebou, ale znervózňovalo mě to." A taky to, že se mu líbí. Bubeníčkovi při tom zrůžověly tvářičky, a opět dokázal, že umí být ještě roztomilejší. "Všechno mi docvaklo až tam.", sklopil pohled. Jedno mu však dosud neřekl - to, že se obává vztahu, protože jeho předchozí vztahy dřív skončily, než začaly, a i proto tam tak zareagoval.

Aoi už k němu musel ty dva kroky udělat a obejmout ho. Už to nebylo jen to přátelské objetí, a oba to cítili. A pak, když na sebe znovu pohlédli, stále se navzájem držíc, dobře věděli, co téhle scéně ještě chybí. Aoi přemýšlel, jestli si může dovolit políbit ho, na vážno, sotva pár hodin po tom, co se mu vyznal. Kai se na něj ale tak hezky koukal, že tomu nešlo odolat. Však jestli nebude chtít, může ho přece zastavit. "Aoi?", pípnul Kai, když kytaristovy rty byly sotva pár centimetrů od těch jeho. "Ještě bych ti chtěl něco říct.", řekl tiše, jen co se na něj kytarista zase díval. "Já jsem…", promnul rty, přemýšlel, jak jen to říct. Přece jen si připadal trošku divně, ve svých letech, ale nesmiřoval se se svou orientací snadno a připadalo mu, že zbytečně tak promarnil spoustu času. "S mužem jsem…eto…nikdy-" "Já to vím.", řekl Aoi, nechtěl, aby se trápil přemýšlením nad tím, jak to říct. Sice už to věděl od Reity, ale teď když mu to potvrzoval sám Kai, bylo to ještě něco jiného. "Ty to víš?", překvapilo bubeníčka, ale nebyl si teď jistý, jestli oba myslí na to samé. "Vím, že si ještě s nikým…" Teď už zčervenal úplně. "Nemusíš se za to stydět. Buď na sebe hrdej.", uklidňoval jej. Kai si sice moc hrdě nepřipadal, třeba mu někdy dojde, jak to vlastně bylo myšleno. Ale byl rád, že to Aoi vzal dobře. "Tobě to nevadí?", pozvedl obočí. Kytarista na něj jen úsměvně pohlédl. "Řekni mi Kai, co si může takovej egoista jako já přát víc?" Na to se musel Kai taky usmát. Nastal další okamžik, kdy byl polibek na spadnutí. Pomalu se k sobě přibližovali. "Aoi?", ozval se Kai, když už se jejich rty málem dotýkaly. Bubeníček rychle přiskočil k plotně, jelikož už se dělo 'hrnečku vař', a taktak to stihl zachránit. Jen co se o všechno postaral, zahodil utěrku a se smíchem se vrátil do kytaristovy náruče. "Teď už mě můžeš konečně políbit.", položil mu ruce kolem krku. "To jsem rád.", přivinul si ho Aoi blíž k sobě. Jejich rty se konečně spojily.

"Kai, něco se-", vešel Uruha do kuchyně, ale rychle odtamtud vycouval. "Wow…", špitl si pro sebe. Kai s Aoiem, to pro něj bylo novinkou, normálně vidíval… Pak si ale uvědomil, že nic nepil. Přiběhl ke koupelně, klepnul a pomalu otevřel, tohle museli vidět. Jenže Reita s Rukim nevěděli o ničem, ti se měli taky pro sebe. Uru svěsil ramena. "No, a chudáček Uruha bude na ocet. To že je spravedlnost?!", lomil rukama ke stropu. "Tohle je horší než absťák." No, ještě že už si zavolal službu, aby mu dovezli něco na pití. Ano, jeho věrná tequilla už k němu jela. Stejně ale v kostech cítil, že mu bude cukat noha nejmíň do rána. Jako na zavolanou se ozval zvonek. "Jdu otevřít.", zavolal jen tak formálně. Jako by někdo mohl ten zvonek vnímat.
U vchodu stála pohledná usměvavá slečna s tabulkou v ruce. "Dob-", nestihla ani pozdravit. Uruha ji popadl, sklonil a vášnivě políbil. Poté ji zpět postavil na nohy, ty ji šokem sotva nesly. "Eh… promiňte… teď mi můžete vrazit…", omluvil se. "Věřte, že bych to udělala, kdybyste tak dobře nelíbal. Nespletl ste si náhodou službu?", dala ruku v bok. Uru nahlédl do tabulky. "Ne, nespletl." "Tak co si k tomu polibku budete přát?" Ještě pro jistotu poukázala na leták, aby neřekl, že ji celou. "Něco tvrdšího. Co byste mi doporučila?" Zamyslela se. "Co takhle tequilla?", zvedla obočí. "Trefa.", usmál se Uruha. Přinesla mu tedy z dodávky dvě lahve a vypsala účet. "Přejete si ještě něco?", zeptala se naučenou frází. "Vlastně jo. Mohl bych požádat o telefonní číslo?" "Budete chtít taky pomoct s výběrem?", zeptala se, jako by to byla samozřejmost. "Myslím, že jsem si vybral vaše.", usmál se. "A myslíte, že ho dostanete?", zvedla k němu oči. "Hm…mám vás ještě jednou políbit, abyste se mohla líp rozmyslet?" "Kdybych aspoň věděla, s kým mám tu čest…" Jasně že před sebou viděla vysokého mladého muže, jak se tak dívala, tak se jí i zamlouval, ale do tváře mu pořádně neviděla, jelikož světlo bylo za ním. Byl jí odněkud povědomý i po hlase, avšak nevzpomínala, kam by ho mohla zařadit. Udělal tedy krok dozadu a světlo odhalilo jeho tvář. Když ho poznala, znervózněla. Že se s ním někdy takhle potká, by ji napadlo možná tak ve snu. A že od něj dostane francouzáka, to už vůbec. "No, když mi tu podepíšete účet, tak třeba jo.", řekla nakonec. "Klidně se vám podepíšu, kam budete chtít.", usmál se. "Už se stalo. Po jednom z koncertů jste se mi podepsal na ruku.", řekla nejistě. "Tak teď jste mně uklidnila svědomí, že sem vás nepolíbil hned, co jsme se prvně potkali.", podepsal papír a vrátil jí složku. Utrhla mu ústřižek a nesměle na něj začala psát čísla. "Můžu poprosit na ruku?", mrkl na ni a nastavil předloktí. Trochu se uchechtával, jak ho lechtala propiska. Jen co dopsala poslední číslo, narovnal látku na její vestě, aby si přečetl jméno. "Budu se těšit, Kirino.", řekl nakonec, ještě na ni mrkl a zmizel v domě. Ona zůstala ještě chvíli opařeně stát přede dveřmi, a pak se vydala vyřizovat další objednávku.


The beloved help 7. část

21. března 2012 v 14:04 | Barbucha |  The beloved help
Mě by měli dát PhDr., usmál se Reita pro sebe.


Za lesem vedla ještě v trávě vyšlapaná cesta, do trošku prudšího kopce. Vynořili se u zídky, podél níž se vydali k hlavní bráně. "Vždyť je zamknutá.", šeptl Aoi. "Víme.", odvětil Uruha a s Reitou opatrně uvolnili pletivo. Jejich výhodou byla tma, na cestu jim svítil jen měsíc a světlo vycházející z dvou přízemních oken. "Ti cvrčci mě už štvou.", poznamenal Reita a dál hledali vedlejší vchod do budovy. Už z basisty nemohli. Můžou je kdykoli načapat, kdoví co s nima udělat a on se stará o cvrčky. Z jednoho stromu vyletěl nějakej vrabec, jakmile prošli kolem. Ale víc než pták byl vyplašenej Aoi - tma a tohle prostředí mu nedělali zrovna dobře. "Klid, to jsem já.", upozornil ho Uru, když se lekl. Ještě že měl ten tik zadělat si pusu, aby nevyjekl. "Bacha.", špitnul Kai, když se začaly otevírat hlavní dveře a vyšli odtamtud dva chlápci. "…ona je jasná, na tý už jsme to zahájili." "A co ten novej?", tázal se ten druhej. "Teprve se dělají testy. Ale máme s ním problém, šéfe. Až ho uvidíte, tak pochopíte." "Co máte přesně…", stihli zaslechnout část rozhovoru. V Reitovi trnulo. "Myslíš že 'ten novej' je Ruki?", šeptal Uruha. "Bojím se, že jo.", špitnul Reita, a snažil se udržet a neletět za nima, aby je na místě domlátil. Nemohl to ale udělat i z toho důvodu, že neměli tušení, kolik jich tu bylo. Přísahal si, že jestli mu zkřiví jediný vlásek, budou litovat, že se vůbec narodili.

Čekali, až odtamtud odejdou, bylo celkem jisté, že Ruki je někde uvnitř domu, kam vešli. Nemuseli čekat příliš dlouho. "…kteří tupci!", lisknul vyšší druhého chlápka. "Denny s Hirokim.", zněla odpověď podřízeného. "O tom se nikdo nesmí dozvědět." "A co budem dělat?" "To ještě nevím…" "A ty dveře?" "Neboj, ty vydrží a ho to za chvíli přestane bavit. A ven ho slyšet nejde. A když nepřestane, máme sedativa, aspoň mě pak zas nepoškrábe…" Stáli přilepení u zdi, tiší jak pěny. Kai stál hned u kvetoucího keře a už to déle nevydržel a kýchnul, i když nejtišeji, jak dovedl. "Co to bylo?", zastavil se menší ve dveřích. "Nejspíš krysy nebo nějakej pták. Hlavně nebuď nervózní, i tohle se nějak ututlá, to mi věř.", rozhlédl se po venku ten jejich boss a pak oba zmizeli s bouchnutím vrat.
"Já nechtěl.", špitl omluvně bubeníček. Reita se na něj jen pousmál na znamení, že je vše v pořádku. Potom nejtišeji, jak dovedli, přešli k oné budově. Opatrně odklopili závoru a stiskli kliku.

Vevnitř byla už úplná tma, ještěže byli vybaveni baterkami. V celém domě se tiše ozývaly nepravidelné tupé rány. "Musíme se rozdělit, abychom ho našli dřív.", zašeptal basista. Nikdo z nich nebyl beze strachu, ale chtěli Rukiho najít a co nejdříve odtamtud vypadnout. Otázka byla, kdo s kým půjde. Neměli čas na nějaké rozdělování a rozmýšlení, takže to nechali tak jak to měli předtím. Reita s Uruhou najednou zmizeli v chodbě, viděli jen jejich paprsky světel a i ty se brzy vypařily. Aoi s Kaiem zůstali opět sami. Znovu bubeníčka obklopil ten zvláštní pocit zmatení a toho všeho, jako ve chvíli, kdy mu Aoi řekl svůj důvod. Toho to samozřejmě taky dostihlo. Jenže neměli teď na nic takového čas a navíc je obklopoval i strach z těch lidí, z toho, co se tu děje a vůbec, bylo to tu hrozné. Kytarista vzal Kaie jemně za ruku. "Pojď, Ruki tu někde určitě bude." Kai němě kývl hlavou a pořádně se Aoie chytil, přece jen s ním měl jistý pocit bezpečí, a vydali se na opačnou stranu. Zkoušeli jedny dveře za druhými, ale nic.
"Asi jsme ho našli.", zašeptal Kai. Tyto dveře totiž nebyly zavřené jen na závoru, ale visel na nich zámek. Taky už měl hodně let za sebou, jako celá budova a všechno tady kolem, tak Aoi zkusil, jestli nepůjde urvat. Ale nepodařilo se mu to. "To není dobrý.", konstatoval. "Počkej.", špitl bubeníček a zkusil to po svém. Vytáhl si sponu z ofiny, která mu teď neposedně padala do obličeje, a pokusil se zámek vyšperhat. Aoi jen obdivně čučel, když měli najednou volný vstup do původně nedobytné místnosti. Kai jen pokrčil rameny. "Kdysi jsme tajně chodívali na kokina." Pomalu sundali závoru a dveře otevřeli. U zdi byl vidět stín choulící se postavy. "Ne, prosím, nechte mě být!", slyšeli tichý pláč. Ale ten hlas nepatřil Rukimu. Opatrně posvítili k postavě a rozeznali na zemi sedící ženu. Ale nepřišel ten, koho čekala. Těžce zvedla hlavu a stínila si oči rukou, aby viděla, kdo se k ní přibližuje. Aoi k ní pomalu přišel a se slovy "Nebojte se, pomůžeme vám" ji zvedl ze země. "Forci…", bylo poslední, co od ní ještě slyšeli.

"Pozor Uru. Dívej se pořádně pod nohy.", chytil Reita Uruhu, který v té tmě přehlídl schod a zakopl o něj. "Jo, já vím.", šeptl. "Hej ty rány, to je někde odsud.", zaposlouchal se basista. Sice se rozléhaly celým domem, že bylo těžké určit, odkud přicházejí, teď ale měli pocit, že přece jen jsou z jedné strany silnější. Vydali se po tom zvuku. Zdálo se, že zvuk sílil, ale oněch ran bylo čím dál míň. "Tudy.", ukázal Uru, a zahli do další chodby. "Počkej.", zasekl se Reita. "Slyšíš?" Na odpověď nečekal, čapl Uruhu za ruku a i v té tmě se rozběhl. Na konci chodby se opět zastavil. "Vy kurvy!…", zaslechli tlumené nadávky. "Ruki.", šeptl Uruha. "Jo.", radoval se Reita a pevně ho objal. Jen co ho zas pustil, Uru si musel zkontrolovat, jestli má všechny vnitřnosti na správném místě. Pak teprv šel za Reitou, kterého navigovalo Rukiho nadávání.
"Co vy tu?", ozval se za nimi hrubý hlas. Basista improvizoval. "Jdem ho zkontrolovat.", řekl téměř otráveně a otočil se. Nebyl jeden, jak si původně mysleli, ale dva. Ne že by je nezvládl, a i kdyby, oni byli taky dva, ale komplikovalo to situaci ještě víc. "Vy tu nemáte co dělat, máte být na ulici a prodávat ty svý blafy." Reita neměl čas ani náladu na vybavování se s nima, nejradši by je hned hodil do latě a šmitec. "Už máme prodaný.", tvrdil Uruha. "Nebudu se s váma bavit, vypadněte.", stále si muž trval na svém. "Hned!", zdůraznil svá slova, když se ti dva ani nehli. "Klídek.", vzdal se Reita a mrkl na Uruhu. "Už jdem.", pomalu je obcházeli. Ale neodešli. Basista jednoho lehce chytil a omráčil ho. Druhý si myslel, že uteče, protože Uru nevypadal zrovna na to, že by se toužil s někým rvát. Ale měl své metody. "Stůj.", řekl naprosto vážně. "Hele v klidu, jo?", zvedl muž ruce, když na něj bylo mířeno zbraní. "Já bych mířil trochu níž. A na srdce to nebude.", prohodil Reita, když viděl, že hlaveň směřuje na hlavu. "Otoč se.", dostal další rozkaz. Jen co ho splnil a otočil se, poslední co mohl zahlédnout, byla basistova pěst. "Proč po nás vždycky musí jít." "Reito…?", zvedl Uruha obočí, když baskytarista vytáhl z kapsy želízka. "No co, taky mám svý tajemství.", prohodil a oba omráčené připoutal přes topení k sobě. Bouchání mezitím téměř ustalo, ozývalo se jen málo a slabě. Přesto je přivedlo k těm správným dveřím. Byly ale na zámek. "Sakra.", zaklel Reita. Uruha mu před obličej zvedl svazek klíčů. "Díky.", vděčně na něj pohlédl a začal zkoušet jeden klíč po druhém. Nakonec tam přece jen jeden pasoval a oni se mohli dostat dovnitř. Uru se zatím po očku díval, jestli jsou ti dva u topení ještě pořád v limbu. "Ruki?", tiše zavolal Reita a pomalu otevíral dveře a rozhlížel se po nevzhledné místnosti. "Ruki!", dřepl si hned ke človíčkovi vedle dveří. Ruki se ale ani nehnul, stále jen seděl s koleny přitisknutými k tělu, ruce pevně sepjaté. Ani hlavu za tím hlasem nezvedl. Možná se bál, že na něj volají oni zločinci a on má halucinace a slyší Reitu. "Ruki.", opatrně basista to klubíčko objal. Až teď se hnul. Zvedl hlavu a vlhkýma očima na něj pohlédl. "Reito." V ten moment se přestal bát. Měl u sebe to nejcennější. Reita mu věnoval polibek tak dlouhý a hluboký, jakoby mu jím chtěl vdechnout život. Ruki se ho chytil kolem krku a on ho opatrně zvedl. "Musíme odtud zmizet." Vokalista jen mírně přikývnul, hlavu opřenou o něj. Ani se nedíval, kudy jdou. "Nikdy bych nevěřil, že tě tak rád uvidím.", pronesl Uruha, jen co jej spatřil.

"Měli bysme si pohnout.", konstatoval Aoi. Přece jen už tam byli celkem dlouho. Uruha pohlédl na hodinky. "Jo, to měli." "Za chvilku tu budou policajti.", oznámil jim Kai a schoval mobil. Až teď si povšimli, že Aoi s Kaiem nejsou sami. Neřešili to teď, na to bude čas potom. Vyšli ven z budovy a stejnou cestou, jakou sem přišli, takovou se vydali i nazpátek. Tiše našlapovali až k bráně, další jejich výhodou byl i fakt, že je nemohli dobře vidět, protože zločinci si uvnitř svítili a museli by si zhasnout, aby je v té černé tmě zahlédli. Uru opatrně uvolnil pletivo a jen co byl venku, pomohl Rukimu protáhnout se. Totéž udělali i Aoi s Kaiem. Ani se pak neobtěžovali plot zadělávat, rychle si našli onu cestičku a zmizeli mezi vysokou trávou. Naskládali se do auta, ale ještě neodjeli, sjeli kousek polem, ale pak se schovali v trávě a kukuřici. Netrvalo dlouho a projelo kolem nich několik policejních vozů. "Jedem domů.", prohlásil pak Reita a vydali se na cestu.
Cestou se občas zrcátkem díval na prcka. Nejdřív si myslel, že spí, ale pak zjistil, že jen kouká do země. Seděl, hlavu opřenou o Kaie a mlčel. Co by teď dal za jeho ukecanost, to mlčení bylo mnohem horší.

Konečně dojeli k jeho domu. Baskytarista to tak udělal schválně, sice to odtamtud bylo nejdál, ale pro Rukiho bylo lepší být doma, než u někoho z nich. Ale ještě nezaparkoval. "Můžu vás někam zavézt?", zeptal se té ženy. Nejlepší možností by byla nemocnice, byla na tom hodně špatně, ale ze zdvořilosti se optal. Přece jen jí ale tu nemocnici navrhl, přikývla. Měla štěstí, že její kamarádka měla službu. Pro Reitu to zas takovým štěstím nebylo, protože zrovna ukazovala několika praktikantkám, jak vypadá noční služba. Alespoň se jim tedy podepsal, aby měly radost.

The beloved help 6. část

18. března 2012 v 15:04 | Barbucha |  The beloved help
Naštěstí nebylo potřeba použít nějaké moc hrubé síly, v jejich stavu byli ti feťáci většinou rádi, že se drží na nohou.

Kai s Aoiem na tom byli podobně, až na to, že vždycky radši ustoupili, než aby použili fyzické síly. Taky už měli pár informací, ale nijak extra valných. Až je jeden poslal za svým dobrým kámošem, který prý je hotová studnice vědomostí, dokonce měl v tom dealerském doupěti údajně i někdy být. Potkali ho i se dvěma dalšími na rohu jednoho z chatrčí, ale nebyl zrovna v extra stavu. Ti kolem ho uklidňovali, že určitě něco brzo seženou. Když k nim Aoi i Kai přišli a nabídli jim zdroj jejich bytí, nejdřív se starali, jestli náhodou nejsou policajti. Ujistili je, že nejsou, že chtějí jen informace.

"Jo, byl jsem tam.", řekl, ale pak se začal smát. "Ale jste blázni, víte o tom?" Utahovali si z nich i jeho dva kamarádíčkové, Aoi se držel jen silou Kaie za ním, aby se nezačal ptát ručně stručně. "No… není to tak daleko.", začal ten na zemi, když se pořádně vychechtal a vychrchlal. Ještě jednou se ujistil, že jsou fakt neškodní a že mají opravdu kvalitní zboží, pak jim řekl víc. "Je to stará kasárna. Dostanete se tam, když se na hlavní křižovatce vydáte podél panelákové řadovky. Kousek za ní je odbočka k polní cestě, tama to chvíli trvá. Pak se dostanete k menšímu lesu, od něj už to jde vidět, ale musíte tím lesem pěšky. A teď mi dejte ty drogy." Aoi se ještě chvilku zamyslel. "Co si myslel tím, že jsme blázni?" Ti dva se zase začali smát. "Bez urážky, ale typy jako vy se tam obyčejně nehrnou.", řekl jeden z nich. Kytarista jim hodil balíček a chystal se i s Kaiem k odchodu. "Počkej.", řekl ten druhý. Ještě se tedy zastavili, jestli je ještě nenapadlo co by jim mohli vyklopit. "Nechcete se s náma zdržet?" Aoi si jen povzdechl, na tohle fakt náladu neměl. "Na tohle nemáme čas." "Mluv za sebe," přiblížil se k nim ten první, "co tvůj kámoš?" Aoi vařil. "Copak se skrývá za tou tvářičkou?", nedali si pokoj. "Pojď už.", řekl Kai kytaristovi. "A vida - umí mluvit. A jak hezky.", chechtali se. Byli tak úlisní, až se z toho dělalo zle. Aoi si Kaie pro jistotu chytil, a stále si dokola v duchu opakoval, co mu slíbil. "Pojď za náma, pohrajem si." "No tak, tvářičko, pobavíme se spolu." Tohle bylo moc. Zatemnilo to všechny sliby, už se neudržel. Pustil Kaiovu ruku a otočil se. Udělal k němu jeden jediný krok, napřáhl se a takovou mu ji pěstí vyšil, až druhou schytal o zeď, stojící kus za ním. Hned mu tekla červená. "Ty vole!", vypadlo z druhého, a nejistě zkusil, jestli je jeho kámoš ještě naživu. Byl, ale určitě měl přeražený nos, a kdo ví, jestli mu nechyběly zuby. "Aoi!", táhl ho Kai pryč.

Jen co zmizeli za rohem a byli sami, bubeníček se do něj pustil. "Říkal si, že jenom když to bude nutný." "Tohle bylo nutný.", hájil se kytarista. "Nemají tě co urážet." "Díky, ale já už bych to nějak přežil." Sice se na něj zlobil, ale přece jen byl dojat a překvapen tím, jak se ho zastal. "Co kdyby sis něco udělal s rukou a už nemohl hrát?", poukázal na prsty, které se Aoi snažil rozhýbat. "Pro tebe bych si tu ruku i urval.", řekl skrz zuby, když ruku napnul a projela jím bolest. Kai tuhle poznámku nejspíš nebral až tak vážně, asi si myslel, že se kytarista vymlouvá. "Ale prosím tebe, oni ti za to nestojí," trval si Kai na svém, avšak Aoi taky. "Ale ty mi za to stojíš. Měl bych jim ještě přidat." Bubeníčkovi jeho slova lichotila, i když jim nějak nerozuměl a dostávala ho do rozpaků, ale zároveň se kvůli nim ještě více nahněval. "Můžeš mi říct jediný důvod proč?" "Protože tě miluju!", vylítlo z kytaristy, úplně samo. Najednou si uvědomil, že před ním zpříma stojí, něžně ho drží za paže, dívá se mu do očí a vyznává mu lásku. Ta slova, tak upřímná a jemná dolétla ke Kaiovým uším. Bubeníček se ani nehnul, strnule stál a rychle mrkal. Všechen jeho hněv byl tatam, místo toho jej ovládl zmatek. Kolem sebe neslyšel nic, v jeho hlavě se stále dokola ozýval Aoiův hlas. Nedokázal se pohnout, dokonce ani uhnout pohledem, jako by se snažil v kytaristových hlubokých očích najít něco, co by vyvrátilo to, co právě řekl, něco, co by mu dokázalo, že se nějak přeslechl. Jenže nic kromě upřímnosti a obrovské srdečnosti tam nenašel a ani najít nemohl. Aoi už nic neříkal, jen čekal, jak Kai zareaguje. Ale nereagoval nijak. Kytarista jeho ruce tedy pomalu pustil a kousek poodstoupil. Uvědomil si, že se mu zalily oči a tak je raději na chviličku zavřel. Ale ani poté, co víčka opět zvedl, neviděl, že by se Kaiův výraz nějak výrazně změnil. A ještě k tomu ho ten nevinný, zmatený pohled totálně dostával do kolen. Rozhodl se, že mu vše pomalu, opatrně řekne. Ale sotva se stihl nadechnout, něco jej přerušilo.

"Tady jste!", slyšeli Reitův hlas jakoby z povzdálí, jako jen nějakou ozvěnu. "Hej! Vnímáte?", houkl na ně, jen co k nim doběhl. "Musíme zmizet!", varoval Uruha. On ani Reita sice nechápali, co mají ti dva za problém, ale teď nebyl čas to zjišťovat. Zdárná odpověď k nim přišla sama, když zahlídli feťáka podpírajícího kámoše s rozbitým obličejem, a oba se sotva táhli. Z povzdálí však slyšeli důvod jejich spěchu. "Dělejte!", chňapl basista Kaie za ruku, Uruha Aoie a běželi odtamtud pryč.
"Plán B.", řekl Reita, když byla ona nebezpečná skupinka za nimi na dohled. Každá dvojice se tedy vydala jiným směrem.
"Tady.", špitnul basista a i s Kaiem se schovali mezi trámy ve stínech domů. Několik zločinců prošlo těsně kolem nich, ale naštěstí si jich nevšimli. Reita si oddechl. "To bylo o fous." Avšak Kai se mu pořád nezdál, i když se možná snažil chovat normálně, byl nějak duchem nepřítomný.
Já toho Aoie už fakt něčím praštím, pomyslel si Reita, když si domyslel, že ti dva feťáci byla kytaristova práce a normálně je před Kaiem zmlátil. Jen co s ním bude chvilku sám, pěkně mu to vytmaví.

Uruha si jen povzdechl a vběhl do úzké uličky, na jejíž zdi sedělo několik zhulených a opilých lidí. "Fakt ste šli tudy?", přesvědčoval se. "Jo.", zamručel Aoi. Uruhovi nezbylo nic jiného, než mu věřit, stejně to byla jediná cesta. A povedlo se - po chvilce vyběhli za barem a pak už mohli normálně dojít k autu. "Ten chlápek, to byla tvoje práce, co… Taky si nemusel Kaie tak vyděsit.", rozumoval. Aoi se na něj podíval jako na idiota a nahodil výraz říkající "Dej mi pokoj". V jednom se Uru stoprocentně mýlil. Ať už bylo v Kaiově výrazu cokoli - plachost, nesmělost, zmatení i překvapení, a mnoho dalšího, co se jedno s druhým přelo - nikde nebyla ani známka děsu.

K autu nešli dlouho a po chvilce už za nimi doběhli i Reita a Kai. "Měli bysme si dát dohromady, co jsme zjistili…", navrhl basista a rovnou začal. "Prý to jsou starý kasárny, ale jsou někde za lesem. Budeme mít kliku v tom, že dealeři budou pryč, aby prodali drogy, ale stejně tam někdo určitě zůstane. Nemáme používat žádný vedlejší vchody, ale hlavní bránu." Tak nějak to shrnul, zbytek jim dopoví až tam. "No, víme i kam tak zhruba jít, ale nevíme, jak se dostat k těm kasárnám.", dořekl Uru jeden podstatný detail. Ani jeden si však nebyli jisti, zda je Aoi s Kaiem plně vnímají, oba se jim zdáli tak nějak myšlenkama jinde. "My jsme to zjistili, budu řídit.", řekl kytarista téměř bez zamyšlení a jen co mu Reita podal klíčky, nasedl do auta. Tak trochu zvláštní bylo i to, že Kai si nesedl dopředu vedle Aoie, jak tomu většinou bývalo, ale chtěl sedět vzadu. Uruhu rychle předběhl, když viděl, že si tam chce taky sednout a posadil se vedle Reity. Ten měl sto chutí sprdnout kytaristu na tři doby hned na místě. Co ten tomu feťákovi provedl, že se takhle Kai chová, mu pořád nešlo do hlavy. Nebo že by byl bubeníček na něj uražený? No, však on už si plánoval, jak to z něj vytáhne. A Uru, ten už se nesnažil radši pochopit ničemu, po tom všem, co se teď dělo. Říkal si, že už je toho na nich asi prostě moc.
"Tady musíme pěšky.", ukázal bubeníček na cestičku vedoucí do lesa. "Tamto je ono?", ukázal Uru na starou budovu, v ne zrovna dobrém stavu. Bylo to ono. "Ještě ale musíme počkat, až odtamtud odejdou.", podíval se Reita na hodinky. "Aoi, prošel by ses se mnou? Potřeboval bych jenom poradit, víš, jak jsme se domlouvali…" Kytarista na něj pohlédl se zdviženým obočím. "Jo, já vím, že tě s tím pořád otravuju.", snažil se to kamuflovat a už ho táhl sebou. Když si byl jistý, že je ti dva nemůžou slyšet, hned se do něj pustil. "Prosím tě, co se tam stalo? Neříkej mi, že si byl tak surovej, až se tě Kai bojí.", založil Reita ruce. Kytarista nereagoval. "Tak co si mu proved?" "Komu?" "Tomu feťákovi.", obrátil basista oči v sloup. To byla konverzace. "Jen jsem mu jednu vrazil.", řekl popravdě. Reita už se chtěl dohadovat, že by se měl umět ovládat, jenže to by musel mluvit sám proti sobě. "Jen jednu vrazil?", přesvědčoval se. "Kai přece něco vydrží, tak co mu je? Urazil se, že si použil trochu násilí?" "Ne, neurazil… teda myslím…" "Myslíš?" Teď z toho byl basista trochu na větvi. "Hele, řekni mi, co se pak stalo." Aoi si teda povzdechl a vyklopil to. "No, já mu jednu vrazil, protože urážel Kaie. No a Kai se pak se mnou přel, že jsem to neměl dělat a že on by ty urážky přežil a tak. No, ale já mu pak řekl, že jsem jim měl přidat." Reita se zamyslel. "Takže se naštval, a myslí si, že si necita…? Chápu to správně?" "Ne.", zakroutil kytarista hlavou. "On po mě chtěl jediný důvod, proč bych to měl udělat. A já mu to řekl." "Aha…", vypadlo z basisty. "A co si mu řekl?" "Že ho miluju." Na to se Reita trochu zarazil, ale bylo vidět, že se mu i ulevilo. "Konečně! Bouchněte někdo šampáňo, on se fakt vyžvejk!", říkal si pro sebe nahlas. "Akorát sis teda vybral opravdu luxusní chvíli.", poznamenal. "Hele, já jsem čekal na nějakou chvíli dost dlouho. Když se nějaká objevila a už bych mu to řekl, tak tam musel někdo dělat křena. Akorát jsem si teda myslel, že se mi i uleví, když mu to řeknu, ale já se cítím ještě hůř." "No to se ti teď nedivím." To by se nedivil nikdo, když to s bubeníčkem tak zamávalo. "Musím mu to nějak opatrně všechno říct, ale mám strach z toho, jak to dopadne. Podle toho, co to s ním udělalo tak-" "V klidu Aoi," uklidňoval ho, "jenom se vyplašil, neví, co teď má od tebe čekat, jak se k tobě chovat a tak. Musí si to v sobě srovnat. A možná se ti stydí říct, že nikoho neměl a má z toho strach. To ví jenom on, co se mu honí v té jeho makovici." "A co když on mě-" "Už si jak Uruha s tím věčným 'když'.", napomenul ho. "Opatrně si s ním promluv a uvidíš."

Pomalu se vraceli zpět k autu, a čím byli blíže, tím víc museli kamuflovat. "Chápeš to už?", zeptal se Aoi a snažil se působit stejně, jako předtím, přestože se mu nálada hopem zvedla. "Jo, myslím, že už jo.", kýval Reita hlavou. "Radši se pak ještě stavím." "OK." Uru se na ty dva podíval. "Problém vyřešen?" Přikývli. "Tak to bysme mohli jít, protože jsme je viděli odjíždět." "Fajn… tak jdem.", namířil si to basista k lesu. Kai ho nenápadně doběhl. "Reito…", špitnul. "Ano?", naznačil mu mile, že jej vnímá a zajímá se, co ho trápí. "Já jenom… chtěl jsem…", přemýšlel, co a jak mu říct. "Copak?" "Mmm… ale nic. Zapomeň na to.", rozmyslel se. "Opravdu nic?", podíval se na něj, ale Kai jen zakroutil hlavou. "Kdyby přece jen něco, víš kde mě hledat.", mrkl na něj.
Mě by měli dát PhDr., usmál se Reita pro sebe.

The beloved help 5. část

16. března 2012 v 20:23 | Barbucha |  The beloved help
"Ještěže jsem dneska moc nejedl.", šeptl Uru. "Nápodobně.", přikývl Kai.

"Hledáme nějakýho Katashimu.", ptal se hned Reita chlápka u dveří. "Hej Forci! Pojď sem!", zavolal ke kulečníkům. Hlavu zvedl vysoký chlápek. Tipovali ho tak na Američana. Odlepil od sebe jednu ze šlapek, co se posmětali všude kolem, položil tágo a přišel k nim. "Co chtěj?", tázal se hned. "Já nevím.", pokrčil rameny ten, kterého se Reita prvně ptal. "Chcem mluvit s Katashimou.", založil Aoi ruce. Muž se uchechtl. "Tak mluvte." Ti čtyři se po sobě jen nejistě podívali. "Asi jsem se nepředstavil.", řekl muž, když to viděl. "Jsem Force. Jen jedna fetka z celýho Japonska mi říká Katashima a toho jsem za váma poslal. Pojďte vedle.", kývl hlavou, když mu došlo i proč sem přišli.
"…ve všem jde o drogy, vydírání…možná sex, ale hlavně o prachy. Nevím, proč zrovna jeho, nejspíš ani nevěděli, koho berou.", mluvil jasně a celkem stručně. Docela je to děsilo, už aby se Ruki našel a byl zase s nima v bezpečí. "No, v jedné věci si můžete být jistí; s tím vaším kouřením a pitím ho na orgány určitě nebudou chtít.", zkusil trochu nadlehčit situaci, i když jim to moc vtipné nepřipadalo. Každopádně si mohli oddechnout, že se jim nevrátí po kouskách. "Kam s ním mohli jít?", ptal se Kai. "Věděl bych. Ale nevím, kde je to místo a jak se tam dostat. Přebývají tam dealeři a podobný případy. Jediný způsob jak to zjistit, je zeptat se nějakých jejich "zákazníků". Ale ti vám zadarmo nic neřeknou." No, to by pro ně zas takovej problém nebyl. Uru na něm ale viděl, že přece jen by být mohl. "Máš na mysli někoho konkrétního?" "Tady za rohem si každý den kolem půlnoci chodí kupovat od dealera drogy. Poslední dobou se nemaj moc v lásce, ale nemají na výběr: oni potřebují drogy, on potřebuje prachy. Nabídněte jim něco výhodnějšího, a máte je omotaný kolem prstu. Nebo se můžu postarat o to, aby se dealer pár dní neukázal, a absťák už jim rozváže jazyk." Jenže oni neměli pár dní.

Jedna věc jim však vrtala hlavou. Proč to pro ně dělá? Co je vlastně zač? A co bude za pomoc očekávat… Kaiově zvědavé hlavičce co nedalo a musel se zeptat. "Proč…", zamyslel se Force. Tímhle se nikde nechlubil, avšak bubeníčkovu zvědavému obličeji se nedalo odolat. Taky už měl dost toho, jak to v sobě dusil. A u nich mohl mít jistotu, že všechno zůstane jen v místnosti, kde právě byli. "V Americe jsem se tím živil. Než se něco událo, a začali po nás jít. S kámošem jsme zdrhli a skončili tady, jenže jeho už nikdy nenajdou, protože ho dostali ti, co vašeho zpěváka." Když viděl jejich vyděšený výraz, radši svůj výklad upřesnil. "Ne tak jak si myslíte.", vyhrkl ze sebe rychle. "Prostě se k nim přidal, ale pak když se proti nim postavil tak mu dali jednosměrnou jízdenku tam…", ukázal prstem nahoru. Ale i tak si oddechli jen nepatrně. "Tady musím pracovat tajně. Vyhmátnout mě cajti, tak mě interpol pošle zpátky do Států, kde by mě zabásli. A bude jim už jedno, kolik lidí jsem vypátral, protože všechnu smetanu za to slízla zdejší policie." Takže ne všichni lidi tu byli tak zkažení.

Bylo načase se rozloučit. Uruha, Kai i Aoi pomalu vyšli ven a zamířili k autu. Reita se však ještě zdržel. Už se chtěli jeden druhého ptát, co tam dělá, když ho zahlídli vycházet. S Forcem si podával ruku a přátelsky se poplácali po rameni. Pak se rezavá vrata zavřela a basista zamířil k nim. Odemkl auto a nasedli. Cítil nedočkavost z jejich pohledů a tak jim to řekl rovnou. "Nic není zadarmo." Okamžitě pak spařil Aoie pohledem, protože věděl, co ho napadlo. No… jeho by to napadlo taky. Ale na tohle tam bylo dost jiných. Radši nastartoval a zamířili domů, tentokrát po normální silnici a rozumnou rychlostí. Pršet naštěstí už přestalo.
"Manažer.", oznámil Kai, když z kapsy vytáhl zvonící mobil. Nejistě stiskl tlačítko 'přijmout' a přiložil telefon k uchu. "Moshimoshi." Hned uslyšel naléhavý hlas. "Objevil se už? Víte o něm něco?" Nervózně stiskl rty. "Ne, vůbec nic.", zalhal. "A co policie?" "Ti ho začnou hledat až ráno." Ostatní na něm viseli pohledem a čekali, až zavěsí. "Tak co?", zeptal se hned Aoi, jen co tak Kai učinil. "Zítra ráno se máme normálně sejít ve zkušebně."
"Novináři už začínají spekulovat.", vyhrkl na ně manažer, jen co ráno přišli. "Řekl jsem jim, že je to jenom fáma, že ve skutečnosti je Ruki jen nemocný a musí být doma." "A skočili na to?", zajímal se Uruha. Manažerův výraz nebyl moc přesvědčivý. "No… buďto byli naštvaní, že nebudou mít o čem psát nebo tomu moc nevěřili." Čím dál lepší. Reitovi se rozezvonil telefon. "Tohle musím vzít.", řekl a zmizel na chodbě. Po chvíli se ale vrátil. "Musím na policii, konečně ho začnou hledat, potřebují, abych něco podepsal." "Fajn, tak běž. Stejně to myslím brzo rozpustíme.", posílal ho manažer. "Dobře.", přikývl basista, "tak se pak sejdem u mě, jo?", mrkl na ostatní, ti jen přikývli.

"On nešel na policii, že ne…?", špitl Kai, když byli sami. "Ne.", souhlasil s ním Aoi a vzal Uruhovi lahev z rukou. "Hej-?!", stihl sotva zareagovat, když si kytarista pořádně loknul. "Sakra Uruho. Jednou si chci taky přihnout a ty musíš mít zrovna Colu." Kai se nevyhnul smíchu. "Kdybys chvilku počkal, měl bys ji s rumem." "Jeho smůla.", pokrčil Uru rameny a místo do Coly hodil rum do sebe. "Kam teda moh jít?", začal uvažovat nahlas. "To nevím, však nám to pak řekne.", posadil se Kai a ulomil si kus čokolády. "Na nervy.", mrkl a nabídl i Aoiovi. Ten se jen pousmál. Opatrně k němu natáhl ruku, jako by ho chtěl pohladit, možná by to i udělal, jenže se držel před Uruhou. Bubeníček se na něj chvilku jen nejistě koukal. "Čokoláda.", řekl Aoi mile a otřel mu koutek úst. Mezi těma dvěma bylo zvláštní napětí, v takových chvílích míval kytarista chuť mu všechno říct. Ale moc dlouho nevydrželo. "Kai, kdy ty se naučíš jíst…", zasmál se Uru a zakroutil hlavou. "Až ty přestaneš pít.", odpověděl mu Kai, přestože to nebyla otázka. A mluvilo to za vše. Aoi se zvedl s mobilem v ruce. "Reita psal. Máme za ním přijet."
"Toho bordelu si nevšímejte.", poznamenal, když jim otevřel. Aoi se uchechtl. "Neboj, my už jsme si zvykli." Basista je všechny usadil na gauč, on sám se usadil před nimi. Zvědavě čekali, co z něj vypadne, tvářil se i choval poněkud rázně. "Můžeš nám-", chtěl se už zeptat Uruha, ale zasekl se ve chvíli, kdy na stůl bylo položeno několik balíčků, zapalovač a stříkačky s jehlami. "Kde si to sebral?" "Reito…", nestačili se divit. "Hele nepřeháníš to trochu?", podrbkal se Kai. Aoi se na něj vážně podíval. "Reito, chlast a cigarety jsou v pohodě, když jsme zkusili marjánku - prosím, ale tohle?" "Nemluv jak starostlivá matka a vem si to.", řekl basista, hodil po něm krabičku cigaret a zapalovač ze stolu. "To aby si zklidnil hormon." Pak začal vysvětlovat. "Dneska v noci zjistíme, kde Ruki je a zajdem si pro něj. Tohle jsou úplatky za informace." Z jeho hlasu byla cítit promyšlenost na kilometr. "Ty máš plán.", řekl Uruha. Reita přikývl. "Ale budou dva." Dokonce. "Musíme se rozdělit, kdyby se náhodou někdo nenechal překecat, nevěděl nebo neřekl pravdu. Já půjdu s Uruhou; Kai, Aoi vy půjdete spolu. Navštívíme pár feťáků, zkusíme z nich vytáhnout, kde že maj to doupě, pak se sejdem a pak se tam vydáme." Znělo to sice hezky, ale ještě to tak udělat. "A ten druhej plán?", zvedl Uru obočí. "Ten musíme vymyslet, kdyby v tom prvním něco nevyšlo. Třeba kdyby nám nic neřekli nebo nás čapli."

Celé odpoledne projednávali, co a jak udělají, jak budou jednat s feťáky, co udělají, pokud potkají dealera a ten zjistí, že mu fušují do řemesla a podobný situace. Naplánovat, jak dostanou Rukiho z té pevnosti budou muset až na místě, mohli teď pouze odhadovat, co a jak udělat, když neměli ani páru, kam se dostanou.
"OK, takže v půl desátý se tu sejdem. A nějaký to opatření na obranu by se taky mohlo hodit." "Opatření na obranu?", zvedl Kai obočí. "Já myslím, že tobě postačí psí pohled a Aoi. Ale můžeš si vzít třeba prstýnky, aby dotyčný pořádně cítil, až ho praštíš. Nejlíp kdyby pak nějakou dobu necítil vůbec nic." Kaiovi se myšlenka na násilí zrovna dvakrát nelíbila. Kytarista ho chytil za rameno. "Jenom když to bude nutný." "Oni se taky s Rukim nepárali a vzali nám ho.", podíval se na něj Reita. "Tak jo, ale jenom když to bude nutný.", souhlasil. Někoho udeřit by nebyl až takový problém, ale praštit ho, až by mu ublížil, to by bubeníček nerad. "Tak doufejme, že to půjde dobře. Nejhorší bude dostat se k Rukimu a pak ven.", uvažoval Uruha a ostatní souhlasně přikývli. Myšlenku, že by se to vůbec nemuselo povést, si sice uvědomili, ale nepřipouštěli.
V půl desáté přesně opět všichni stáli u Reitova domu. Make-upem se pokusili pozměnit výraz obličeje, aby nebyli na první pohled poznatelní. Oblečení taky uzpůsobili situaci, na rukou prsteny převázané tenkou látkou, aby dotyčnému nezůstal ve tváři vyrytý vzorek, který by je mohl hned usvědčit. V kapse nastartovanou kudlu - ne na ublížení, ale na zastrašení. Ale mohli mít na sobě cokoli, být jakkoli připraveni, vybaveni, Uruhu netrumfnul nikdo ani z dáli. "Myslel jsem… v nejhorším případě, abychom je trochu zastrašili…", řekl a položil Reitovi na ruce malý kufřík, který otevřel. Kai v tu chvíli vyjekl. Uvnitř kufříku ležela v polstrování menší pistole. "Pořídil jsem si zbrojní pas, tehdy když po mě šla Yakuza.", vysvětlil, kde k tomuhle přišel a vzal si ji do rukou. Hned je ale uklidnil. "Samozřejmě, že nehodlám střílet." Na důkaz vytáhl zásobník, který byl prázdný a dokázal, že ani v hlavni není žádný náboj. Ty byly v druhém zásobníku v pouzdře. Ani nestačili koukat, jak obratně umí s tou zbraní zacházet.
"No, myslím, že je čas.", pohlédl Reita na hodinky, které už všichni měli seřízené přesně na stejnou dobu. Nasedli do auta a vyjeli na místo určení. Po cestě si všechno ještě zopakovali a rozdali ony úplatky.

"Mission: Impossible.", prohlásil Reita tiše, když dorazili na místo. Zaparkovali o ulici dál od Nakamurova baru. "Hodně štěstí.", popřáli si. Ještě se objali, jako to dělávali před každým koncertem a pak už se rozdělili.
Uruha a Reita se vydali k severnější části města. O té se sice říkalo, že je horší, ale spíš to vyšlo nastejno. Došli až k místu, kde obyčejně bývají dealeři. Kolem se ve stínech budov objevovali feťáci, v absťáku čekající na někoho, kdo jim prodá alespoň nějaký ten gram toho, co potřebují. Uru s Reitou se ani nemuseli snažit, jeden z nich k nim přišel sám, což jim docela nahrálo do karet. "Vy ste kdo?", zeptal se jich chraplavým hlasem. "Jak se to vezme.", pohlédl na něj Uruha, ale snažil se, aby mu nebylo vidět do obličeje. "Kolik chcete za gram?", přešel chlápek rovnou k věci. "To záleží na tom, kolik toho víš.", převzal si Reita slovo. Muž znejistěl. "Tak to jste na špatný adrese.", řekl nakonec a zmizel. První pokus nevyšel, ale nevzdávali to. Za chvilku k nim došel jiný, ale když se dozvěděl, co chtějí vědět, nenechal se zlákat. Nakonec zamířili dál do ulic. Tam se přece jen našel někdo, pro koho byly drogy silnější než odhodlání držet pusu. Sice toho moc nevěděl, ale pár tipů jim dal. Potřebovali toho vědět víc, a tak nepřestávali a hledali dál. Našel se i někdo, kdo si na ně troufl, tak ho spařili sprchou nadávek, či jedním pohybem uzemnili. Naštěstí nebylo potřeba použít nějaké moc hrubé síly, v jejich stavu byli ti feťáci většinou rádi, že se drží na nohou.

Proč on a ne já?!

13. března 2012 v 20:12 | Barbucha |  Povídky
Pairing: Hiro x Naoki
Rating: NC17
Koment: Naoki a jeho přítel Minoru si chtějí užít poslední společný večer před prázdninami. Žárlivý spolužák Hiro však po Naokim víc než jen touží a je schopen udělat cokoli, aby si jej mohl alespoň jednou užít a zároveň tak Minora jaksi 'potrestat', za to, že má Naokiho lásku a on ne...

Naoki přiběhl celý nedočkavý na hotelovou recepci. Udýchaně se zastavil u pultu a podíval na hodiny. Měl deset minut zpoždění, přesto se ale usmál, pomyslel si, že je to akorát. Jen ať si jeho milý počká.

"Přejete si?", vyrušil ho hlas recepční. "Ano, měl by tu být vzkaz na jméno Osamu Naoki." "Jistě.", řekla a podala mu malou obálku. Mladík si ji od ní s poděkováním vzal a hned zvědavě otevřel. Vytáhl z ní malý lísteček, na kterém bylo vyznání, a vylovil klíč od pokoje 353. Hned zamířil k výtahu, a skoro až pohopkával, jak netrpělivě čekal, než přijede dolů.
Jen co se dvířka otevřela a pozdravil se s pikolíkem, rychle do něj vešel a oznámil patro, kam chce jet. Cestou na něj ale dolehl smutek, když si uvědomil, že je to poslední večer, kdy se s jeho milým uvidí, než mu na celé dva měsíce odjede na brigádu. Avšak s oním zvukem, oznamujícím zastavení výtahu, se mu veselost rázem vrátila a on vyšel do dlouhé chodby. Nejdřív se jen rozhlédl, přemýšlel, na kterou stranu se vydat, nakonec však zvolil vlevo, jako vždy, když se nemohl rozhodnout.

351…352…353. Konečně. Klíček, který celou dobu svíral v ruce, dal do zámku a dveře se s cvaknutím odemkly. Sotva ale sáhl po klice, samy se i otevřely. S úsměvem na tváři vešel dovnitř, ani nerozsvěcoval. Zastavil se kousek od dveří a čekal na toho, kdo mu otevřel. Po chvilce ho objaly dychtivé ruce a otočily ho k sobě. Takhle nedočkavého ho ještě neznal, ačkoli už spolu byli dost dlouho. "Minoru.", řekl laškovně jméno milovaného. Avšak on neodpověděl, místo toho přitiskl své rty na jeho a horlivě je začal líbat. Naokiho v tu chvíli polilo horko. Rychle se od něj odtáhl a vyplašeně začal rukou hledat na zdi vypínač. Byl si jist, že ten s kým tu je, není Minoru.
"Nerozsvěcuj.", slyšel ve tmě hlas a kroky přibližující se k němu. Ale ten tón, toho člověka odněkud znal. "No tak, Naoki.", chytil ho onen vetřelec. Ale ještě než si ho přitáhl k sobě, mladík stihl zmáčknout vypínač a místnost zalilo tlumené světlo. Konečně viděl tomu muži do tváře.
"Hiro?", nestačil se divit, když před sebou spatřil svého spolužáka. "Co tu… Proč? Jak ses sem…", nenacházel slov. "Jednoduše jsem si přišel pro to, co má být mé. Pro tebe." Teď byl zmatený. Jasně mu řekl, že o něj nestojí, že miluje někoho jiného a doufal, že to pochopil. Zdálo se, že ano, ovšem nesmířil se s tím. "Jak ses sem dostal?" Jeho milý tam ještě nebyl, ale stejně by ho tam ani nepustil. "Když víš jak, dostaneš se všude.", zodpověděl mu otázku s úlisností v hlase.

"Odejdi.", řekl Naoki sice tiše, ale přesto důrazně. "Ne. Chci, abys patřil mně." "Odejdi, hned!", zvýšil na něj hlas, nechtěl nic z toho poslouchat a nechtěl tam být s ním. Nerozuměl tomu, kde je jeho milý, ale uklidňoval se, že musí přijít každou chvíli.
"Proč chceš, abych šel? S ním by si tu byl co?" Hiro se cítil dotčeně. Jeho žárlivost byla až chorobná. "Vypadni odtud!" Už se vážně rozčílil, okřikl ho a důrazně ukázal prstem ke dveřím. "Jeho bys nikdy nevyhodil! S ním si užíváš každou chvíli, s ním by si šel kamkoli, s ním spíš!" "Ano! Ale ty nejsi on!" Poslední tři slova křikl obzvlášť srozumitelně. "Za chvilku přijde a-" "Nepřijde.", oznámil mu s klidem. Naoki se teď vyděsil, nevěřil tomu, že by mu ublížil, Minoru by ho jistě přepral. Ale z jeho výrazu poznal, že něco mu přece jen udělal.
"Co si mu provedl?", zeptal se rozhořčeně. "Nic, jen mu nejspíš kikslo auto v polovině cesty.", škodolibě se usmál při té představě. "Nic mi tedy nebrání, abys byl můj. Alespoň pro dnešní noc." "Ne," ustoupil od něj, "já tě nechci." Doufal, že přijde k rozumu a nechá ho být. Jenže chorá žárlivost a okouzlení mladíkovou plachostí a hlavně jeho tělem, mu rozum naprosto zatemnilo.
"Ale já tě chci. Chci tě alespoň jednou mít." Začal se k němu přibližovat. Naoki okamžitě ustupoval, ale když zády vrazil do zdi, zjistil, že už nemá kam. "Nech toho.", pohlédl na něj s naprostou vážností a očima těkal, kudy by mohl uniknout. Hiro se zastavil těsně u něj, mladík cítil jeho dychtivý dech na své tváři. "Nech toho, prosím.", špitl a odklonil tvář, aby zabránil polibku. "Ne.", slyšel jasné rozhodnutí.
Vší silou, co v sobě našel, ho od sebe odstrčil a chtěl utéct. Hiro ho však stihl zachytit, pevně jej držel za zápěstí, a nepustil ho, dokud to nevzdal a nepřestal se bránit. "S ním by ses vyspal, že? Tak proč ne se mnou?", začal nanovo. "Protože jeho miluju.", sdělil mu pravdu, kterou on nechtěl slyšet. "Proč nemůžeš milovat mě?!" "Protože tě nenávidím!" Už zase po sobě křičeli, ovšem ne dlouho, Hiro se usmál s klidem, který probouzel strach. "Nenávist je také cit."
Očima sjel celou jeho postavu, Naoki jen pozoroval, jak mlsně se na něj dívá a stále si třel bolavé zápěstí. I když tušil, že se mu utéct nepovede, nechtěl se jen tak vzdát. Využil chvilky, kdy byl Hiro zabraný do svých představ a znovu se pokusil rozeběhnout ke dveřím. On mu však šikovně podrazil nohy a zachytil ho, ještě než dopadl na zem, na kterou byl položen. Utéct se mu nepovedlo, místo toho se mu ho podařilo na chvíli naštvat, ale hned na to ještě víc rozpálit.

Teď, když ho měl pod sebou na podlaze, mu nemohl nikam uniknout. Sklonil se k němu, chtěl ho políbit na rty, o kterých tolikrát snil, jak jej obsypávají polibky z lásky. Ale nemohl, mladík ho nenechal a otočil hlavu, aby se mu to nemohlo podařit. Pár pramínků jeho světle hnědých vlasů mu při tom spadlo do tváře. Hned mu je odhrnul a několikrát ho políbil alespoň na tvář. Rukou mu chtěl začít rozepínat knoflíčky košile, ale Naoki mu ruku okamžitě odstrčil a pevně látku stiskl v rukou. Pomyslel si, že by bylo lepší, kdyby alespoň na tu zem upadl tak, až by ztratil vědomí a nemusel tak o ničem vědět a nic si pamatovat.
"Nechci ti udělat další modřinu.", vzal jeho zápěstí, tentokrát ne tak silně a čekal, až povolí. Potom mu ruku položil zpět na podlahu a pokračoval tam, kde přestal.
Rukou mu přejel po krku a zastavil se u knoflíků, které začal jeden po druhém rozepínat a odhalovat tak jemnou kůži. Jen co rozepnul poslední knoflíček, rozhrnul látku a kochal se pohledem na tělo pod ním. Rukou přejel po světlé pokožce, z plochého bříška na rychle se nadzvedající hrudník. Tolikrát se ho chtěl dotýkat a teď konečně mohl. Košili mu sundal a odhodil za sebe, ale marně by čekal, že mu Naoki sundá tričko.
"Nevadí.", prohodil a v momentě letělo stejným směrem, jako košile. Chtěl se k němu sklonit, ale dvě štíhlé paže ho zastavily. "Nedělej to." Jeho hlas byl prosebný. Věděl, že se dnes něco podobného stane a taky to chtěl, ale ne takhle a s ním. Už se na něj ale bál zakřičet, aby ho nějak nerozčílil a nezačal být surový.
"Nebuď tak naivní." On sem prostě přišel za jediným cílem a toho chtěl dosáhnout. Lehce ho přemohl, ani se nemusel nějak namáhat.

Přitiskl se na něj celým svým tělem, rty se dotýkal jeho holé kůže, zastavil se u jeho ucha. "Miluj mě, alespoň dnes.", zašeptal. "Nebuď tak naivní.", slyšel vlastní slova z jeho úst. Cítil se tak trochu uraženě, ale přešel to bez nějakého pozastavení, měl přece to, po čem prahnul už dost dlouho.
Ochutnával pokožku na jeho hrudi, dotýkal se každého místečka. Ústy sjel k bradavce, o kterou se jazykem staral, dokud neztvrdla. Slyšel, jak se mladíkovo srdce víc rozbušilo, a cítil, jak se mírně zachvěl. Stále očekával nějaké silnější reakce, ale ty nepřicházely.
Naoki si snažil představit, že se ocitá v Minorově náruči, ale nedokázal to, ty doteky byly příliš cizí. Sám sebe se snažil donutit, aby se ještě bránil a nedovolit mu, aby se ho takhle dotýkal, chtěl mu zabránit, aby pokračoval. Ale všechno to zůstávalo jen v jeho mysli, neměl dost síly a naplňovalo jej příliš obav na to, aby se k něčemu odhodlal. Dokud se Hiro nedostal k pásku a nezačal ho rozepínat.
"Ne, tohle už je přespříliš!", donutil ho posadit se a on sám se vymrštil do sedu. "Zacházíš sakra daleko!", snažil se ho ze sebe setřást. Jenže jeho paže nebyly tak silné, a on mu seděl na nohou a koleny pevně svíral jeho boky. Lehce by ho přepral, ale hrál si s ním, jako kočka s myší.
"Nech mě!", křikl a snažil se v sobě najít zbytky sil, pokoušel se přijít na něco, čím by ho přemohl, ale všechny jeho pokusy byly zmařeny.

Hira už to přestávalo bavit, jednou rukou mu pevně chytil obě ruce a druhou mu zatlačil na hrudník a položil ho tím zpátky na zem.
"Přestaň." Už na něj ani nekřičel, ale nepřestával se snahou vymanit se mu. On mu ale pásek nekompromisně rozepnul a sundal.
"Tohle bude lepší, nechci ti ublížit.", začal mu omotávat pásek kolem zápěstí. V tu chvíli mladíkovi hlavou proběhla jediná myšlenka. Raději se mu přestal bránit, došlo mu, že si jej vezme tak jako tak.
"Konečně si dostal rozum.", prohodil nad naprosto odevzdaným tělem. Pustil jeho ruce a nechal ho, aby si je osvobodil. Jen co měl ruce volné, vztekle pásek odmrštil, až přezka při dopadu hlasitě zarachotila. "Nechceš mi ublížit a při tom mi ubližuješ.", řekl, skoro až zašeptal, vážně se na něj podíval a hned na to uhnul dalšímu polibku. "Já bych to ubližováním nenazýval.", slyšel tichý šepot s notnou dávkou chtíče v hlase.
Hbité a nedočkavé ruce rozepnuly jeho kalhoty a rázem je stáhly dolů. Požitkářsky přejel dlaněmi přes již obnažená stehna, až se dostal k rozkroku. Několikrát přejel přes jeho chloubu, udělil mu několik polibků na pupík a sundal mu i poslední kousek látky, který měl na sobě. I sebe hned zbavil oblečení a znovu na něj nalehl. Vychutnával si ten pocit jakéhosi vítězství, připadal si naprosto sobecky, mít to bezchybné tělo jen a jen pro sebe, dělat si s ním, co se mu zamane a to ho ještě více vzrušovalo.

Za to Naoki si připadal jen jako nějaká děvka. Nemohl na něj ani pohlédnout, s odvrácenou tváří jen myslel na to, aby to skončilo co nejdřív. V duchu volal svého milého, aby vtrhl do dveří a všechno zastavil. Slyšel slova obdivující jeho tělo, ale nevnímal je, nebyly od toho, od koho by je chtěl slyšet.
Hiro se jej nemohl nabažit. Laskal ho, líbal jeho obnaženou kůži, jazykem ji ochutnával, bříšky prstů zkoumal její strukturu a každý záhyb. Jeho touha a nedočkavost stále sílila, už se nedala vydržet.
Jen na chvilku se od něj na kousek vzdálil. Nebál se, že by mu utekl, jelikož než se stačil vzpamatovat, už zase byl u něj. Navíc by přece neběhal nahý po hotelu a obléknout by se v žádném případě nestihl.

Chytil si jej pod koleny a nohy mu posunul dál od sebe, aby si mezi ně mohl kleknout, jen co tak udělal, přitáhl si ho blíže k sobě. Z lahvičky, kterou si přinesl, a která dokazovala, že to měl všechno dopředu naplánované, si vymáčkl trochu gelu na dlaň a natřel si jej na úd. Vlhkou rukou pak přejel Naokimu mezi půlkami, přiložil své mužství k otvoru a celý do něj vnikl.
Naoki vzdychl, ovšem ne slastí, jako Hiro. Na tohle nebyl zvyklý, Minoru jej vždycky nejdřív připravil prsty, než do něj vnikl. Zpod zavřených víček se po tváři na podlahu skoulela malá slzička. Ovšem zatnul zuby a snažil se, aby už další neunikla, tu radost mu nechtěl udělat.
Cítil, jak do něj dychtivě přiráží, jakoby si teď snažil všechno vynahradit, cítil horké rty na krku a hrudi, ruku, která ho držela za zadek a občas přejela po stehnu. I když si v duchu nadával, jak lehko se mu odevzdal, přece jen byl za to svým způsobem rád. Nechtěl ani pomyslet na to, jak by se teď k němu choval, kdyby se snažil přivolat si pomoc a neustále se mu pokoušel všechno znemožnit.
Slyšel jeho sténání, jak ukájel své touhy. Slyšel i sám sebe, jak vzdychá, pod jeho stále rychlejšími a silnějšími přírazy, cítil jeho silný chtíč. Byl si vědom toho, že jeho tělo teď patří jemu, ale uklidňoval se, že je to jen tělo, jen jakási schránka či obal a jeho duši on nikdy nedostane.
Zdálo se ale, že jemu to tělo stačilo. Plně si ho užíval, tisknul se k němu a nepřestával si s ním pohrávat. A tiskl se k němu čím dál více a silněji, jak se blížil na vrchol svého blaha. Kapičky potu mu stékaly po zádech. Naoki vnímal jeho rychlý dech i steny, jeho tělo na tom svém. Najednou však pocítil velmi silný příraz, tekutinu, která jej začala naplňovat, a s tím na něj ono tělo vysíleně dopadlo. Nic neslyšel, v pokoji bylo ticho, které rušilo jen jejich hlasité dýchání. Otevřel oči, první co uviděl, bylo několik delších pramenů světlých vlasů, natočil trochu hlavu a spatřil Hira, jak se čelem opírá o jeho klíční kost. Nejraději by ho ze sebe shodil, teď ho však naplňovaly myšlenky, že už je po všem.

Postava ležící na něm se pomalu začala zvedat. V jeho obličeji viděl vítězný a spokojený úsměv. Ne, pro něj to nebyl úsměv, ale úšklebek. Pohladil ho po vlasech, dal mu ještě poslední polibek, opět na tvář, a zvedl se od něj. Nechal ho tam jen tak ležet, pobral si oblečení a zmizel. Naoki pak ještě slyšel téct vodu, a po chvíli zabouchnutí vstupních dveří.

Zůstal jen ležet a hleděl do stropu. Až teď se rozplakal, raněn tím, co se stalo a šťasten, že už je Hiro pryč. Otočil se na bok a snažil se vyhnat z hlavy vše, co se stalo, zapomenout. Ani neslyšel, jak znovu klaply dveře. Až pak si uvědomil, že ho ze země opatrně zvedají ruce, které dobře znal. Otevřel oči a spatřil obličej, na který tak dlouho čekal. Byl v náruči, ve které měl od začátku být. Nadechl se, aby všechno řekl, přestože by ze sebe sotva něco dostal, ale byl přerušen.
"Ššš, já vím.", slyšel vlídný a starostlivý hlas. Rukou mu jemně otřel z tváře poslední slzičky. Naoki si všiml, že na hřbetu ruky má čerstvou krev. Jen pohlédl svému milovanému do tváře, a ten ho jediným pohledem uklidnil. Sklonil se k němu a jemně jej políbil.
Hiro stál na parkovišti hotelu a díval se do jemně rozsvíceného okna. Držel se za bolavou tvář, a i přes to, že měl roztržený ret, se škodolibě usmál. "Dnes večer byl můj."

The beloved help 4. část

13. března 2012 v 18:52 | Barbucha |  The beloved help
Reita se zvedl a vyštrachal v kapse klíčky. "Zajedu se k němu podívat."

Že by ho tam až tak zmohli, se mu nějak věřit nechtělo. K němu se večer nestavil, takže by měl být odpočatej. Ale i tak ho napadlo, že ještě vyspává a mobil nebere, protože ho někde zašantročil a beztak měl ještě vypnutý zvuky odvčera. Uklidňoval se, že nedostupný mohl být i kvůli výpadku signálu.

Zaparkoval před vchodem a vystoupil. Auto radši zamknul, kdoví jak dlouho bude zas prckovi trvat, než se vypraví. Nejdřív jen zazvonil a zaklepal na dveře a čekal, kdy se mu uráčí jít otevřít. Když se tak ale nedělo, zazvonil znovu. Doufal, že ho napadne nejdřív mu otevřít a pak až se fintit. Zvonil potřetí a jako na poplach ale pořád nic. Zkusil mu znovu zavolat, ale jediný hlas co v telefonu slyšel, byl z automatu, který hlásil, že číslo je nedostupné. To už mu nervy cvičily spartakiádu a tak začal prohledávat rohožku, květináče a klíč nakonec našel za schránkou.

"Ruki?!", volal jen, co vešel do bytu. "Ruki!" Ale vokalista nikde. Jediným obyvatelem tu teď byla jen čivava. Šel se podívat do ložnice, kdyby náhodou fakt ještě vyspával, jenže postel byla prázdná a vzorově ustlaná. Prošel koupelnu, kuchyň a celý zbytek domu ale po zpěvákovi nikde ani vidu ani slechu. Opět vzal mobil do rukou, ale tentokrát vytočil jiné číslo. "Ahoj Uru, nedošel už za váma?", tázal se, nehodlal ho nahánět po všech čertech, strachovat se, a pak se dozvědět, že klepe s ostatníma ve zkušebně. "Ne, copak doma není?" "Právě že ne." "A neminul se s ním po cestě?", slyšel z povzdálí Kaiův hlas. Reita si jen povzdechl a jal se k odchodu. Ale tam ho něco zastavilo, když pohlédl na šatník a srovnané boty v botníku. "Ty Uru, počkej ještě.", nenechal ho zavěsit. Sice si byl jistý, ale raději se v této situaci ještě zeptal. "Vzal si někdy Ruki na sebe ty samý věci dva dny za sebou?" "Ten? To pochybuju." Tohle jej ještě víc utvrdilo. Tady něco nehrálo. Ani se nerozloučil, zavěsil a vyběhl z domu. Rychle skočil do auta a projel město. Prošel i park, kam chodíval venčit Korona, ale taky nic. Obvolal známé, ale ti také nic nevěděli. Nakonec se vrátil k ostatním zpět do zkušebny.

Jen co vešel do dveří, otočily se k němu čtyři zvědavé a ustarané obličeje. Čekali, co jim řekne, on ale jen mlčky zakroutil hlavou.
"Tak přece se nepropad do země.", prohlásil po chvíli manažer a pak ještě dodal. "V Shoxx říkali, že od nich večer normálně odešel." "Ale doma od tý doby nebyl.", zvedl Reita hlavu. Všichni se na něj nejistě podívali, a až chvíli na to Uruha promluvil. "Počkej, jak to myslíš…?" "Sám si mi potvrdil, že by na sebe nevzal to samý dvakrát po sobě. A doma oblečení ze včerejška nemá, ani žádný jiný věci. V looku na focení nebo tak na podium venku přece běhat nebude." Očima přelétli po stojanu, na kterém chyběl jeden z kostýmů. Obavy se stále zvětšovaly, až přerostly ve strach.

Uběhly dvě hodiny a pořád na tom byli stejně. Ruki nedostupný, nikdo o něm nic nevěděl, prolezli všechna možná místa, kde by tak čekali, že by mohl být a ta, kam rád chodíval, byli u rodičů a známých, prošli jeho oblíbený butiky, ale ani tam nic. Prolezli i bary, herny, ale se stejným výsledkem. Jakoby se po něm slehla zem.

"Někde přece být musí!", rozčiloval se Reita v autě, neschopen už ani řídit. "Ale kde…", pípnul Kai z přední sedačky a pak rychle upozornil Aoie, aby zastavil, protože to chtěl prolítnout na červenou. "A nejel třeba někam?", napadlo ještě Uruhu. Reita zakroutil hlavou. "Kam by jezdil a proč by nám o tom nic neřekl a ještě k tomu nebral telefon?" "A vzal by s sebou Korona.", poznamenal Aoi. "Počkej, Reito," otočil se na ně Kai dozadu, "máte mít přece narozeniny. Třeba něco plánuje." Bubeníček už doufal, že se trochu rozveselí a taky jeho vlastní nápad ho uvnitř trochu uklidnil. Avšak Aoiova další poznámka je dostala tam, kde byli. "Myslíš, že by to plánoval bez nás…?", šeptl Kaiovi. "To je pravda… ale stej-""Nemusíte šeptat, vím, o čem se bavíte." Normálně by si basista naliskal, protože stačilo by přejet po nějakým hrbu a už by Aoi dostal od Kaie pusu, jak blízko k němu byl nakloněný. Teď mu to ale vůbec nedocházelo. Ale snažil se nějak moc neplašit, Ruki je Ruki a kdo ví, kam se zašil. Na vyšilování je ještě čas. I když… "Zkusíme to ještě jednou k němu.", rozhodl kytarista, a zabočil. Už je nenapadalo, kam by se ještě mohli podívat.

Doma však stále nebyl. "Co teď?", tázali se jeden druhého. Nakonec rozhodl Reita. "No, my jsme se na dnešek domlouvali… zkusím tu na něj počkat, aspoň se postarám o Korona. Na paniku je čas, až jestli do čtyř nedojde." "A co když-" "To vyřešíme až když.", nenechal domluvit Uruhu, myslícího dopředu na tu ne zrovna dobrou možnost. Uru jen pokýval hlavou. "Dobře… Já půjdu do zkušebny, kdyby došel tam." "Co můžu udělat?", zeptal se Kai, jelikož se cítil, že nezmůže nic. "Tak pojď se mnou.", nabídl mu Uruha. "Aspoň se nebudem sami užírat." Kytarista Uruhovi záviděl. Na druhou stranu si ale říkal, že to možná bude lepší, protože byl jediný, kdo věděl co je doopravdy mezi Reitou a Rukim. Uru jen něco tušil a Kaie by to ani nenapadlo. "Já zůstanu s Reitou.", řekl nahlas a jmenovaný na něj okamžitě vrhl svůj pohled. Ale bylo dohodnuto a rozloučili se.

"Neboj, taky nemám náladu na rýpání.", oznámil mu Aoi předem, když za sebou zavřeli dveře. Dočkal se ale jen neidentifikovatelného výrazu a sarkasmu v hlase. "To si mě uklidnil." Vzal vodítko a připnul ho čivavě za obojek. Ještě než s ním vyšel ven, zastavil se přede dveřmi a otočil na kytaristu. Měl teď úplně jiný pohled než před tím. Už to vypadalo, že něco řekne, ale rozmyslel se a zmizel venku.

"Ještě má chvilku čas. A víš, že chodívá pozdě.", uklidňoval ho už taky dost nervózní Aoi sedící na gauči. Reita seděl namačkaný v křesle a střídavě hypnotizoval dveře a oba mobily. "Já vím. Ale když si říkám, že včera šel sám večer domů, ale nedošel, celý den po něm ani stopy a nemůžem se mu dovolat…" "Tak přece se umí o sebe postarat.", snažil se ho Aoi zbavit černých myšlenek. "Jak v čem. Vždyť ho v pohodě přepere i Kai!" "Ale proč by to někdo dělal.", mluvil kytarista klidně. V tom se rozezvonil telefon a Reita po něm bleskově chmatnul. Jeho naděje se však okamžitě rozplynuly. "Jedem za váma.", řekl basista a zavěsil. Aoi vstal ale Reita ještě chvíli nerozhodně seděl, než se taky zvedl. "Půjdem na-" "Aoi?", přerušil ho. "Můžu tě o něco poprosit?" Kytarista se trochu zarazil. Měl tušení, že po něm nejspíš bude chtít, aby držel pusu, ale mírně přikývl. Reita se před něj zpříma postavil. "Řekni, že bude v pořádku." V jeho hlase ale nebyla ani špetka sarkasmu, ani ničeho podobného. Naopak. Aoiovi se zdálo, že v něm slyší zoufalství. A nejenom tam, viděl to i v jeho obličeji, ať už se to snažil skrýt jakkoli. "Bude v pořádku.", řekl mu soucitně a pevně ho objal, což basista nečekal, ale byl rád, že to udělal. "Tak jdem.", vydýchl se a zvedl mu hlavu z ramene. "Dík.", řekl pak ještě. Aoi se jen pousmál. "Rádo se stalo.", poplácal ho po rameni.

"Nasedat.", mávl Aoi z auta. Kai i s Uruhou rychle přeběhli přes déšť a už seděli ve voze. "Teď je když.", pohlédl basista na Uruhu v zrcátku. "Jedem na cajty." Doufali, že se do toho hned dají a že ho najdou. Pořád se vychvalovali, tak ať se teď předvedou a najdou jim Rukiho.
"To mi jako chcete říct, že budete čekat až do zítřka?!", vybuchl Reita, když jim řekli, že nemůžou zahájit pátrání, pokud není nezvěstný dvacet čtyři hodin. "Uklidněte se, prosím.", upozornil ho policista. "Reito…", špitnul Kai skrz zuby. Nejdřív ho chtěl chytit za rameno, aby mu naznačil, že se má zpátky posadit, ale pak si to rozmyslel, když viděl, jak křečovitě svírá hranu stolu. "V pořádku, Reito.", chytil ho Aoi za paži a basista si opět sedl na židli. Už trochu klidněji na něj pohlédl, věděl, co myslí tím "v pořádku". Vyplnili s policistou papíry a teď mohli jen čekat. Rozhodli se ale vykašlat se na řeči těch "odborníků" a vydat se ještě prohledat město.

"Hej!", ohlídl se Reita, kdo že ho to tahá. "Pěkná bunda.", řekl nějakej feťák sedící na schodech. Kašlali na ten ztracenej případ, a šli dál ven z budovy. "Hledáte toho malýho, že jo.", slyšeli za sebou. Otočili se a pozorně si ho prohlédli. "Co ty víš?", kývnul na něj Uruha. Pomalu a v klidu si potáhl z cigarety. "To, co vy ne." Že s tímhle nebude jednoduchá řeč, už věděli. "Jak ty víš, koho hledáme?", chtěl se Aoi přesvědčit, jestli nebude snaha něco z něj dostat zbytečná. Znovu si potáhl. "Kdo by vás tu neznal. Ale jeden vám od včerejška chybí." Jak mohl vědět, že už od včera? Vždyť oni sami to zjistili až ráno. "V našem světě se věci roznesou rychle.", odpovídal dopředu na jejich otázku. "Víš kde je?", zeptal se Reita přímo. "Já ne.", vyšlo z něj spolu s kouřem. Byl v neuvěřitelném klidu. Vyrovnaný. Jasně z něj vyzařovalo, že má nějakou informaci, pro ně cennou. "Řekneš nám, koho máme vyzpovídat?" "Dáš mi svou bundu?" Reita ji teda ze sebe shodil a podal mu ji do rukou. "Ale policajtům ani muk. Ti vám stejně nepomůžou, spíš naopak.", upozornil je, a když přikývli, pokračoval. "Za jak dlouho jste schopní dostat se k Nakamurovi?" Lépe řečeno, k jednomu z nejslavnějších barů, s pěti hvězdičkami ale v mínusu. "Asi za dvacet minut." "To abyste si vyjeli, nemáte ani polovinu. Ptejte se po Katashim."
Ani sekundu neváhali a okamžitě vyběhli ven a naskákali do auta. "Držte si čepice.", řekl Reita. "Asi bysme se měli pořádně připoutat.", poznamenal Uruha a taky tak hned udělal. "O tom neváhej." Basista otočil klíčky, zařadil rychlost a vystartoval, až je všechny přibil do sedaček. Ručička na tachometru byla vytočená až kdoví kam, na tu se ani nedíval, stěrače sotva stíhaly pobrat vodu tekoucí po skle. Zatáčky doslova řezal, až mu zadek auta ujížděl na mokré vozovce. Naštěstí každý smyk vybral.

"Kam to jedeš?", divil se Aoi, když se Reita vrhl mezi baráky. "Zkratka.", řekl a dál kličkoval mezi domy, až vjel do delší úzké ulice. "Reito, to je ale jednosměrka!", vyhrkl Kai, ale dostalo se k němu jen "Já vím." "Co když někdo pojede?", bál se. "Tak to má smůlu." Uruha k němu jen otočil hlavu. "Překlad: Rozplácne se o nárazník." Uličku profičeli, naštěstí nikdo nejel, a ocitli se zase na silnici.

Konečně odlepil pedál z podlahy, což znamenalo, že budou na místě. U velké budovy s blikajícím neonovým nápisem prudce zabrzdil, až brzdy zapištěly. "Tak to byla jízda smrti.", poznamenal Aoi. Ne že by si někdy nepřišláp na plyn, ale co je moc, to je moc. "Mi povídej, skoro jsem přes ten liják neviděl na cestu.", oddechl si Reita jakoby nic a vystoupil. "Ještěže jsem dneska moc nejedl.", šeptl Uru. "Nápodobně.", přikývl Kai.

The beloved help 3. část

11. března 2012 v 19:28 | Barbucha |  The beloved help
"Ty potvůrko malá.", zašeptal si Reita pro sebe a zamířil domů. Sám byl zvědav, jestli se nakonec ještě večer staví.

"Vodu, džus, čaj, kafe? Klidně si řekni.", nabízel Aoi Kaiovi, když došli k němu domů. Kai se jen mile pousmál. "To je dobrý." "Mám i jablečnej - tvůj oblíbenej." "Tak dobře.", usmál se bubeníček. Teď byl Aoi spokojený. Jen vteřinku se zdržel v kuchyni a už se vracel i se sklenicemi džusu. "Hlad nemáš?", zeptal se ještě. "Ne, děkuju.", sklonil Kai hlavu a podrbkal se za krkem. Aoi byl vždycky tak pozorný, až jej to uvádělo do rozpaků. Teď byl ale v rozpacích i kytarista, když viděl, jak si Kai se zavřenýma očima protahuje ztuhlý krk a záda. "Um… chtěl bys radši už jít spát a ráno si přivstat?", nabídl. "Ani ne.", pootevřel oči. "Pojď, vrhnem se na to.", dodal pak, a sedl si ke kopě lejster. V Aoiovi hrklo, slyšet tuhle větu od kohokoli jiného, už by tušil, že skončí v posteli. Kai nejspíš ani netušil, jak některý jeho slova kolikrát vyzní dvojmyslně. "Tak jo.", souhlasil s ním a přisedl si.

Chvíli bylo slyšet jen šustění papírů. Aoi přemýšlel, jak má nadhodit nějakou řeč. Vzpomněl si, jak mu Reita říkal, že s Uruhou si povídal o všelijakých blbinách. Kai taky vypadal, že by si rád poklábosil, ale nevěděl, o čem se tak s Aoiem bavit. I když ho toho napadlo hodně, přemýšlel, jak začít, jak nadhodit téma. "Um… nechceš ještě džus?", zeptal se Aoi spíš jen tak formálně, jelikož než stačil bubeníček pípnout, měl dolito.

"Už víš, co dáš Reitovi a Uruhovi k narozeninám?", zeptal se nakonec Kai a doufal, že se kytarista chytne. "Ještě ne.", odpověděl mu, a pak bylo znovu ticho. "Ehm, ty už víš?", docvaklo mu po chvíli, že by se měl taky zeptat, a pak to s ním trochu rozvést. "Popravdě ještě taky nevím. Přemýšlel jsem o-", zasekl se, když slyšel zvonit Aoiův mobil. "Asi bys to měl zvednout.", poznamenal. Kytarista si v duchu povzdychl, že konečně, když už to vypadalo, že si o něčem trošku popovídají, jim to musí někdo překazit. V duchu už dotyčnou osobu škrtil. Když si pak přečetl, kdo vlastně volá, zjistil, že ta osoba už má zaškrcení slíbené. "Ahoj Reito.", řekl, když to vzal a snažil se před Kaiem mluvit mile, i když by ho nejradši sprdnul, co by se do něj vešlo. "Nazdar Aoi, tak co? Jak ti to de s Kaiem?", slyšel se ho ptát. Ne, nezaškrtí ho. To by měl basista moc snadný. "Ne, Reito, u mě si ji nezapomněl.", improvizoval před bubeníčkem. "No asi moc ne, co?", nedal si pokoj. "A Rukiho ses ptal?", snažil se působit věrohodně, ale měl takovou chuť mu něco říct. "No, snaž se, snaž. Aspoň si-" Aoi ho nenechal domluvit, a navenek s klidem mu skočil do řeči. "Já se ti teda podívám, ať máš klidný spaní.", pousmál se na Kaie, vstal od stolu a zamířil si to po schodech nahoru.

V ložnici za sebou ještě pro jistotu zabouchl dveře. "Hele tam se starej o Rukiho a mě dej pokoj. Dík za včerejšek, ale zbytek už nech na mě a nepleť se do toho. Kdybys nezavolal, tak už bysme…", schválně načal tuhle větu a nijak ji nedořekl. Jen ať se uhryže spekulováním a zvědavostí. "A co se s tebou bavím, dole mám Kaie, nemám na tě čas ani náladu. Čau.", zavěsil. Pak si uvědomil, že věta "Dole mám Kaie", by taky klidně mohla vyznít dvojmyslně. Lišácky se pro sebe pousmál a vyšel si zpět za bubeníčkem.

"No, tak zkus ještě Uruhu, beztak bude tam… Jo, hoj.", dělal před ním, že ještě telefonuje. "Reita neví, kde nechal kytaru.", diplomaticky zalhal. "Dyť si ji dneska bral ode mě, a tu druhou si schválně nechal ve zkušebně, aby se s ní nemusel tahat.", nenechal se Kai opít rohlíkem. Aoi cítil, jak jej polilo horko. "Tak to nevím.", pokrčil kytarista rameny a snažil se působit věrohodně. Sedl si zpět ke stolu, ať mají ty listy z krku.
"Fakt už nechceš nic na jídlo?", ptal se ho znova Aoi. "Ne, díky, já bych pak neusnul.", odmítl zdvořile. Ale stejně neměl už na nic chuť kromě sprchy a spánku.
"Můžu si půjčit osušku?", ptal se. Aoi se jen zasmál, a už ani nepočítal, po kolikáté mu zopakuje onu větu. "Vždyť se nemusíš ani ptát, však už víš, kde jsou." No, to věděl, ale stejně mu přišlo blbý jen tak si vytáhnout jeho ručník, z jeho skříňky, v jeho koupelně.
Horká vana by mu bodla, doma by si v ní i chvíli schrupnul. Teď si ale dal jen rychlou sprchu, ale i ta přinesla úlevu. Pak když se zamotal do osušky, teprve mu došlo, že nemá nic na spaní, jaksi si zapomněl říct o nějaký to triko. Což o to, doma no problem, tam stejně nejradši spal nahý, ale u Aoie? Holt mu nezbylo nic jiného, než se odvážit vylézt jen v ručníku.
No co, on se s tím taky nepáře, a ani Reita, vzpomněl si na přespávání u basisty, a relativně v klidu vyšel ze dveří. "Promiň, zapomněl jsem ti dát něco na spaní.", omlouval se Aoi a už mu nesl tílko a spodky. "Ty jsou tuším tvoje, ale nechal je tu Ruki.", poznamenal a oblečení mu nejistě předal. Hned pak se otočil, a dokud se držel tak se od něj vzdálil. I tak ho ale stihnul sjet doslova rentgenovým pohledem od hlavy až k patě a doufal, že si toho Kai nevšiml. Teď litoval, že nemá ledničku, potřeboval by se do ní aspoň na hodinu zavřít, aby se trochu vzpamatoval. No, holt si místo horké koupele bude muset dát ledovou.
Bubeníček už ležel, oči zavřené. Tlumená zářivka nad čelem postele stále svítila. "Dobrou noc.", popřál mu bubeníček. "Dobrou.", odpověděl a natáhl se k vypínači. "Nemusíš to zhasínat.", ozval se Kai, věděl, že si nechává přes noc rozsvíceno. Kytarista začínal mít pocit, že on vidí i skrz zavřená víčka. "To je dobrý.", cvakl, a místnost zahalila tma. "Vážně?" "Nemusím mít rozsvíceno, když nejsem sám.", vysvětlil mu. "Tak dobrou.", slyšel znovu. "Dobrou noc.", též zopakoval. Jen doufal, že se v noci nějak moc nepřešoupne. Postel sice byla jak letiště, že by se na ní tři pohodlně vyspali, jenže se víc než občas v noci rozvalil přes prostředek a kolikrát se ráno vzbudil na opačné straně, než usnul. To by ho Kai musel buďto nějak přelízt, nebo by skončil na zemi. Ale taky by se mohlo stát, že se proberou ve vzájemném objetí a to se Aoi obával, že by Kai mohl být trochu v šoku, cítit se trochu blbě či něco podobného.
Nakonec se ráno probral skoro tam, kde usnul, a po prostředku byl natažený bubeníček. Jen se tomu pousmál a vstal dřív, než se probere a začne se nějak omlouvat, že mu zabíral místo.

"Včera mi praskla áčková, tak jsem to přehodil rovnou celý. Stejně už to chtělo.", ladil Uruha kytaru a Reita si navlíkal nový struny na hnědou basovku. "Si budu muset ještě koupit, ty druhý sice jsou zatím v pohodě, ale jistota je jistota. Radši mít víc do foroty.", filozofoval Reita. Uru se jen protáhl a zakroutil hlavou. "Taky si mě mohl říct, když jsem tam jel, bral jsem i Aoiovi." "Hele, my o vlku.", kývl Reita ke dveřím, které se vzápětí otevřely.
"Hoj.", mávl Uruha. "Čauky.", položil Aoi kytaru i s obalem do stojanu a sedl si k nim. Reita nenápadně nahlížel kolem, ale pak mu nedalo se nezeptat. "Kde je Kai?" "Šel s těma papírama." "Jo, vlastně.", vzpomněl si. "Dokdy ste se s tím patlali?", zvedl Uru hlavu. "Ani nevím, myslím, že jsme to zabalili nějak před půlnocí." "Nechtěl bych.", sklonil hlavu zas ke kytaře.

"Ahojky.", přišel mezi ně konečně bubeníček. "Ahoj.", pozdravili se s ním. "Co manažer?", zajímal se Aoi, přece jen se tam Kai docela zdržel. "Ale, nejdřív jsem čekal, než s kýmsi domluví, pak si to vzal, a ještě chtěl vědět cosi s organizací.", řekl téměř nezáživně. Takovou náladu míval většinou, když manažer zvýšil hlas víc, než by bylo hodno, nebo když se s ním dohadoval. "Kde je vlastně Ruki?", došlo teď bubeníčkovi, že tu vokalistu nikde nevidí. Uruha se podíval na hodinky. "Mno, mešká skoro čtvrt hodiny. To bude ještě v pyžamu." "No ty se nech.", otočil se na něj Reita. "Ale víš jak to myslím.", obrátil Uruha oči, vždyť každej někdy přišel pozdě a u Rukiho si už všichni zvykli. "Však víš, na co myslím já.", začal se basista ušklebovat. "Tohle téma je tabu.", upozornil ho Uruha, a ještě si na něj ukázal prstem, aby svá slova zdůraznil. "Už tři roky, tak si to zapamatuj a furt to nevytahuj." Ale on si nedal pokoj. "No co, tak sis udělal výlet v pyžámku a vyjel si po manažerovi. Každej jsme nějakej… nemáš tolik chlastat." "Pokračuj a uškrtím tě vlastníma strunama." "Můžu ti pomoct?", přihlásil se Aoi. "Klidně, můžeš ho chytit, aby se tolik nemrskal." "Fajn." Aoi se skutečně zvedl a vrhl se po něm. "Hej jako ale já na něho sám nestačím, kde si?", smál se kytarista, a Reita nad ním pomalu získával převahu. "No už jdu.", houkl Uruha a šel mu s ním pomoct. "Kai, je to na tobě.", podívali se oba na bubeníčka. "Kai, ty si kámoš, že jo. To bys mě neudělal.", škemral Reita, zatímco ho ti dva drželi na zemi. "Ale udělal.", rozesmál se Kai a přidal se k nim. "Kai!", vřískal smíchem, když ho lechtal.
"Dyť já sem byl tehdy taky vožralej.", vymlouval se, když se bubeníček na chvíli zastavil a čekal, jestli odvolá. "To není polehčující okolnost.", zakroutili ti dva hlavou a Kai zas začal. "Zbytečně se bráníš, Ivane!", zkopíroval Uruha ježibabu z Mrazíka, když se je Reita snažil přeprat. "Á! Dobře!", vzdal se basista, už měl fakt dost. Bubeníčkovi se však zábava očividně zalíbila. "Nějak tě špatně slyším…" "Fajn! Je to tabu!", snažil se ze sebe Reita vysoukat, za stálého záchvatu smíchu. "Rozumíte mu někdo?", dělal Aoi, že napíná uši. "Ruki!", zkoušel si ho Reita přivolat. "Ruki, díky Bohu!", vydechl si, když se ozvalo bouchnutí vrat. Ale nebyl to Ruki, kdo přišel. "Co je to tu za bordel?!", ozval se ve dveřích manažer a viděl ty čtyři na hromadě. "Jste jak malý děcka!", okřikl je, ale už jen tak mírně a s pousmáním. "Vytahoval tamto, o čem nemluvíme.", obhajoval Uruha jejich jednání. Manažer se zamyslel. "Tak to mu ještě přidejte, ale nechte si to na jindy, teď máte zkoušet. Kde je vůbec Ruki?" Najednou bylo ticho, až na Reitovo funění a škytavku. "Asi ještě doma nebo na cestě." pokrčil Aoi rameny. "Už -škyt jsme mu vo -škyt volali-", šťukal Reita, tak to radši Kai dořekl. "Volali jsme mu, ale nebere to." "Tak to ještě zkuste.", vytočil se ve dveřích. Pak ještě dodal. "Jsem zvědavej, jak budeš s tou škytavkou screamovat." No to byli zvědaví všichni. "Zadržuj dech, ať tě to přejde.", poradil mu bubeníček. "To je dobrej nápad, aspoň bude chvilu potichu.", souhlasil manažer a s upozorněním, aby prcka sehnali, odešel.

"Pořád nic?", zeptal se Uruha, když už poněkolikáté vytáčeli Rukiho číslo. Reita jen
s nafouklýma škraněma zakroutil hlavou. Prcek nebral ani jeden z telefonů. Už o něj začínali mít strach. "Já to ještě zkusím.", vytočil Kai číslo. Už se ale neozývalo vyzvánění, nýbrž jim bylo oznámeno, že číslo je nedostupné. Reita se zvedl a vyštrachal v kapse klíčky. "Zajedu se k němu podívat."

Víkend

11. března 2012 v 19:25 | Barbucha |  Skladiště
A už je zas pryč. Sotva se člověk v sobotu stačí vzpamatovat, už je neděle a musí se chystat do školy. Vůbec by mi nevadilo, mít ještě den volna. Jo, už ať je pátek... nebo rovnou začátek dubna, aby byly prázdninky. Nu což, beztak se ani neotočím a bude i květen, červen a dva měsíce volna, tak nač to řešit.
Alespoň jsem ale dneska dopsala YAOI, tak to ještě po sobě přečíst a dát to sem.