The beloved help 4. část

13. března 2012 v 18:52 | Barbucha |  The beloved help
Reita se zvedl a vyštrachal v kapse klíčky. "Zajedu se k němu podívat."

Že by ho tam až tak zmohli, se mu nějak věřit nechtělo. K němu se večer nestavil, takže by měl být odpočatej. Ale i tak ho napadlo, že ještě vyspává a mobil nebere, protože ho někde zašantročil a beztak měl ještě vypnutý zvuky odvčera. Uklidňoval se, že nedostupný mohl být i kvůli výpadku signálu.

Zaparkoval před vchodem a vystoupil. Auto radši zamknul, kdoví jak dlouho bude zas prckovi trvat, než se vypraví. Nejdřív jen zazvonil a zaklepal na dveře a čekal, kdy se mu uráčí jít otevřít. Když se tak ale nedělo, zazvonil znovu. Doufal, že ho napadne nejdřív mu otevřít a pak až se fintit. Zvonil potřetí a jako na poplach ale pořád nic. Zkusil mu znovu zavolat, ale jediný hlas co v telefonu slyšel, byl z automatu, který hlásil, že číslo je nedostupné. To už mu nervy cvičily spartakiádu a tak začal prohledávat rohožku, květináče a klíč nakonec našel za schránkou.

"Ruki?!", volal jen, co vešel do bytu. "Ruki!" Ale vokalista nikde. Jediným obyvatelem tu teď byla jen čivava. Šel se podívat do ložnice, kdyby náhodou fakt ještě vyspával, jenže postel byla prázdná a vzorově ustlaná. Prošel koupelnu, kuchyň a celý zbytek domu ale po zpěvákovi nikde ani vidu ani slechu. Opět vzal mobil do rukou, ale tentokrát vytočil jiné číslo. "Ahoj Uru, nedošel už za váma?", tázal se, nehodlal ho nahánět po všech čertech, strachovat se, a pak se dozvědět, že klepe s ostatníma ve zkušebně. "Ne, copak doma není?" "Právě že ne." "A neminul se s ním po cestě?", slyšel z povzdálí Kaiův hlas. Reita si jen povzdechl a jal se k odchodu. Ale tam ho něco zastavilo, když pohlédl na šatník a srovnané boty v botníku. "Ty Uru, počkej ještě.", nenechal ho zavěsit. Sice si byl jistý, ale raději se v této situaci ještě zeptal. "Vzal si někdy Ruki na sebe ty samý věci dva dny za sebou?" "Ten? To pochybuju." Tohle jej ještě víc utvrdilo. Tady něco nehrálo. Ani se nerozloučil, zavěsil a vyběhl z domu. Rychle skočil do auta a projel město. Prošel i park, kam chodíval venčit Korona, ale taky nic. Obvolal známé, ale ti také nic nevěděli. Nakonec se vrátil k ostatním zpět do zkušebny.

Jen co vešel do dveří, otočily se k němu čtyři zvědavé a ustarané obličeje. Čekali, co jim řekne, on ale jen mlčky zakroutil hlavou.
"Tak přece se nepropad do země.", prohlásil po chvíli manažer a pak ještě dodal. "V Shoxx říkali, že od nich večer normálně odešel." "Ale doma od tý doby nebyl.", zvedl Reita hlavu. Všichni se na něj nejistě podívali, a až chvíli na to Uruha promluvil. "Počkej, jak to myslíš…?" "Sám si mi potvrdil, že by na sebe nevzal to samý dvakrát po sobě. A doma oblečení ze včerejška nemá, ani žádný jiný věci. V looku na focení nebo tak na podium venku přece běhat nebude." Očima přelétli po stojanu, na kterém chyběl jeden z kostýmů. Obavy se stále zvětšovaly, až přerostly ve strach.

Uběhly dvě hodiny a pořád na tom byli stejně. Ruki nedostupný, nikdo o něm nic nevěděl, prolezli všechna možná místa, kde by tak čekali, že by mohl být a ta, kam rád chodíval, byli u rodičů a známých, prošli jeho oblíbený butiky, ale ani tam nic. Prolezli i bary, herny, ale se stejným výsledkem. Jakoby se po něm slehla zem.

"Někde přece být musí!", rozčiloval se Reita v autě, neschopen už ani řídit. "Ale kde…", pípnul Kai z přední sedačky a pak rychle upozornil Aoie, aby zastavil, protože to chtěl prolítnout na červenou. "A nejel třeba někam?", napadlo ještě Uruhu. Reita zakroutil hlavou. "Kam by jezdil a proč by nám o tom nic neřekl a ještě k tomu nebral telefon?" "A vzal by s sebou Korona.", poznamenal Aoi. "Počkej, Reito," otočil se na ně Kai dozadu, "máte mít přece narozeniny. Třeba něco plánuje." Bubeníček už doufal, že se trochu rozveselí a taky jeho vlastní nápad ho uvnitř trochu uklidnil. Avšak Aoiova další poznámka je dostala tam, kde byli. "Myslíš, že by to plánoval bez nás…?", šeptl Kaiovi. "To je pravda… ale stej-""Nemusíte šeptat, vím, o čem se bavíte." Normálně by si basista naliskal, protože stačilo by přejet po nějakým hrbu a už by Aoi dostal od Kaie pusu, jak blízko k němu byl nakloněný. Teď mu to ale vůbec nedocházelo. Ale snažil se nějak moc neplašit, Ruki je Ruki a kdo ví, kam se zašil. Na vyšilování je ještě čas. I když… "Zkusíme to ještě jednou k němu.", rozhodl kytarista, a zabočil. Už je nenapadalo, kam by se ještě mohli podívat.

Doma však stále nebyl. "Co teď?", tázali se jeden druhého. Nakonec rozhodl Reita. "No, my jsme se na dnešek domlouvali… zkusím tu na něj počkat, aspoň se postarám o Korona. Na paniku je čas, až jestli do čtyř nedojde." "A co když-" "To vyřešíme až když.", nenechal domluvit Uruhu, myslícího dopředu na tu ne zrovna dobrou možnost. Uru jen pokýval hlavou. "Dobře… Já půjdu do zkušebny, kdyby došel tam." "Co můžu udělat?", zeptal se Kai, jelikož se cítil, že nezmůže nic. "Tak pojď se mnou.", nabídl mu Uruha. "Aspoň se nebudem sami užírat." Kytarista Uruhovi záviděl. Na druhou stranu si ale říkal, že to možná bude lepší, protože byl jediný, kdo věděl co je doopravdy mezi Reitou a Rukim. Uru jen něco tušil a Kaie by to ani nenapadlo. "Já zůstanu s Reitou.", řekl nahlas a jmenovaný na něj okamžitě vrhl svůj pohled. Ale bylo dohodnuto a rozloučili se.

"Neboj, taky nemám náladu na rýpání.", oznámil mu Aoi předem, když za sebou zavřeli dveře. Dočkal se ale jen neidentifikovatelného výrazu a sarkasmu v hlase. "To si mě uklidnil." Vzal vodítko a připnul ho čivavě za obojek. Ještě než s ním vyšel ven, zastavil se přede dveřmi a otočil na kytaristu. Měl teď úplně jiný pohled než před tím. Už to vypadalo, že něco řekne, ale rozmyslel se a zmizel venku.

"Ještě má chvilku čas. A víš, že chodívá pozdě.", uklidňoval ho už taky dost nervózní Aoi sedící na gauči. Reita seděl namačkaný v křesle a střídavě hypnotizoval dveře a oba mobily. "Já vím. Ale když si říkám, že včera šel sám večer domů, ale nedošel, celý den po něm ani stopy a nemůžem se mu dovolat…" "Tak přece se umí o sebe postarat.", snažil se ho Aoi zbavit černých myšlenek. "Jak v čem. Vždyť ho v pohodě přepere i Kai!" "Ale proč by to někdo dělal.", mluvil kytarista klidně. V tom se rozezvonil telefon a Reita po něm bleskově chmatnul. Jeho naděje se však okamžitě rozplynuly. "Jedem za váma.", řekl basista a zavěsil. Aoi vstal ale Reita ještě chvíli nerozhodně seděl, než se taky zvedl. "Půjdem na-" "Aoi?", přerušil ho. "Můžu tě o něco poprosit?" Kytarista se trochu zarazil. Měl tušení, že po něm nejspíš bude chtít, aby držel pusu, ale mírně přikývl. Reita se před něj zpříma postavil. "Řekni, že bude v pořádku." V jeho hlase ale nebyla ani špetka sarkasmu, ani ničeho podobného. Naopak. Aoiovi se zdálo, že v něm slyší zoufalství. A nejenom tam, viděl to i v jeho obličeji, ať už se to snažil skrýt jakkoli. "Bude v pořádku.", řekl mu soucitně a pevně ho objal, což basista nečekal, ale byl rád, že to udělal. "Tak jdem.", vydýchl se a zvedl mu hlavu z ramene. "Dík.", řekl pak ještě. Aoi se jen pousmál. "Rádo se stalo.", poplácal ho po rameni.

"Nasedat.", mávl Aoi z auta. Kai i s Uruhou rychle přeběhli přes déšť a už seděli ve voze. "Teď je když.", pohlédl basista na Uruhu v zrcátku. "Jedem na cajty." Doufali, že se do toho hned dají a že ho najdou. Pořád se vychvalovali, tak ať se teď předvedou a najdou jim Rukiho.
"To mi jako chcete říct, že budete čekat až do zítřka?!", vybuchl Reita, když jim řekli, že nemůžou zahájit pátrání, pokud není nezvěstný dvacet čtyři hodin. "Uklidněte se, prosím.", upozornil ho policista. "Reito…", špitnul Kai skrz zuby. Nejdřív ho chtěl chytit za rameno, aby mu naznačil, že se má zpátky posadit, ale pak si to rozmyslel, když viděl, jak křečovitě svírá hranu stolu. "V pořádku, Reito.", chytil ho Aoi za paži a basista si opět sedl na židli. Už trochu klidněji na něj pohlédl, věděl, co myslí tím "v pořádku". Vyplnili s policistou papíry a teď mohli jen čekat. Rozhodli se ale vykašlat se na řeči těch "odborníků" a vydat se ještě prohledat město.

"Hej!", ohlídl se Reita, kdo že ho to tahá. "Pěkná bunda.", řekl nějakej feťák sedící na schodech. Kašlali na ten ztracenej případ, a šli dál ven z budovy. "Hledáte toho malýho, že jo.", slyšeli za sebou. Otočili se a pozorně si ho prohlédli. "Co ty víš?", kývnul na něj Uruha. Pomalu a v klidu si potáhl z cigarety. "To, co vy ne." Že s tímhle nebude jednoduchá řeč, už věděli. "Jak ty víš, koho hledáme?", chtěl se Aoi přesvědčit, jestli nebude snaha něco z něj dostat zbytečná. Znovu si potáhl. "Kdo by vás tu neznal. Ale jeden vám od včerejška chybí." Jak mohl vědět, že už od včera? Vždyť oni sami to zjistili až ráno. "V našem světě se věci roznesou rychle.", odpovídal dopředu na jejich otázku. "Víš kde je?", zeptal se Reita přímo. "Já ne.", vyšlo z něj spolu s kouřem. Byl v neuvěřitelném klidu. Vyrovnaný. Jasně z něj vyzařovalo, že má nějakou informaci, pro ně cennou. "Řekneš nám, koho máme vyzpovídat?" "Dáš mi svou bundu?" Reita ji teda ze sebe shodil a podal mu ji do rukou. "Ale policajtům ani muk. Ti vám stejně nepomůžou, spíš naopak.", upozornil je, a když přikývli, pokračoval. "Za jak dlouho jste schopní dostat se k Nakamurovi?" Lépe řečeno, k jednomu z nejslavnějších barů, s pěti hvězdičkami ale v mínusu. "Asi za dvacet minut." "To abyste si vyjeli, nemáte ani polovinu. Ptejte se po Katashim."
Ani sekundu neváhali a okamžitě vyběhli ven a naskákali do auta. "Držte si čepice.", řekl Reita. "Asi bysme se měli pořádně připoutat.", poznamenal Uruha a taky tak hned udělal. "O tom neváhej." Basista otočil klíčky, zařadil rychlost a vystartoval, až je všechny přibil do sedaček. Ručička na tachometru byla vytočená až kdoví kam, na tu se ani nedíval, stěrače sotva stíhaly pobrat vodu tekoucí po skle. Zatáčky doslova řezal, až mu zadek auta ujížděl na mokré vozovce. Naštěstí každý smyk vybral.

"Kam to jedeš?", divil se Aoi, když se Reita vrhl mezi baráky. "Zkratka.", řekl a dál kličkoval mezi domy, až vjel do delší úzké ulice. "Reito, to je ale jednosměrka!", vyhrkl Kai, ale dostalo se k němu jen "Já vím." "Co když někdo pojede?", bál se. "Tak to má smůlu." Uruha k němu jen otočil hlavu. "Překlad: Rozplácne se o nárazník." Uličku profičeli, naštěstí nikdo nejel, a ocitli se zase na silnici.

Konečně odlepil pedál z podlahy, což znamenalo, že budou na místě. U velké budovy s blikajícím neonovým nápisem prudce zabrzdil, až brzdy zapištěly. "Tak to byla jízda smrti.", poznamenal Aoi. Ne že by si někdy nepřišláp na plyn, ale co je moc, to je moc. "Mi povídej, skoro jsem přes ten liják neviděl na cestu.", oddechl si Reita jakoby nic a vystoupil. "Ještěže jsem dneska moc nejedl.", šeptl Uru. "Nápodobně.", přikývl Kai.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mari Mari | 14. října 2012 v 0:45 | Reagovat

ten koniec s tým autom bol božský, ale čo je dopekla s Rukim o.O na ďalšiu časť som prííliš unavená.. T^T

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama