The beloved help 5. část

16. března 2012 v 20:23 | Barbucha |  The beloved help
"Ještěže jsem dneska moc nejedl.", šeptl Uru. "Nápodobně.", přikývl Kai.

"Hledáme nějakýho Katashimu.", ptal se hned Reita chlápka u dveří. "Hej Forci! Pojď sem!", zavolal ke kulečníkům. Hlavu zvedl vysoký chlápek. Tipovali ho tak na Američana. Odlepil od sebe jednu ze šlapek, co se posmětali všude kolem, položil tágo a přišel k nim. "Co chtěj?", tázal se hned. "Já nevím.", pokrčil rameny ten, kterého se Reita prvně ptal. "Chcem mluvit s Katashimou.", založil Aoi ruce. Muž se uchechtl. "Tak mluvte." Ti čtyři se po sobě jen nejistě podívali. "Asi jsem se nepředstavil.", řekl muž, když to viděl. "Jsem Force. Jen jedna fetka z celýho Japonska mi říká Katashima a toho jsem za váma poslal. Pojďte vedle.", kývl hlavou, když mu došlo i proč sem přišli.
"…ve všem jde o drogy, vydírání…možná sex, ale hlavně o prachy. Nevím, proč zrovna jeho, nejspíš ani nevěděli, koho berou.", mluvil jasně a celkem stručně. Docela je to děsilo, už aby se Ruki našel a byl zase s nima v bezpečí. "No, v jedné věci si můžete být jistí; s tím vaším kouřením a pitím ho na orgány určitě nebudou chtít.", zkusil trochu nadlehčit situaci, i když jim to moc vtipné nepřipadalo. Každopádně si mohli oddechnout, že se jim nevrátí po kouskách. "Kam s ním mohli jít?", ptal se Kai. "Věděl bych. Ale nevím, kde je to místo a jak se tam dostat. Přebývají tam dealeři a podobný případy. Jediný způsob jak to zjistit, je zeptat se nějakých jejich "zákazníků". Ale ti vám zadarmo nic neřeknou." No, to by pro ně zas takovej problém nebyl. Uru na něm ale viděl, že přece jen by být mohl. "Máš na mysli někoho konkrétního?" "Tady za rohem si každý den kolem půlnoci chodí kupovat od dealera drogy. Poslední dobou se nemaj moc v lásce, ale nemají na výběr: oni potřebují drogy, on potřebuje prachy. Nabídněte jim něco výhodnějšího, a máte je omotaný kolem prstu. Nebo se můžu postarat o to, aby se dealer pár dní neukázal, a absťák už jim rozváže jazyk." Jenže oni neměli pár dní.

Jedna věc jim však vrtala hlavou. Proč to pro ně dělá? Co je vlastně zač? A co bude za pomoc očekávat… Kaiově zvědavé hlavičce co nedalo a musel se zeptat. "Proč…", zamyslel se Force. Tímhle se nikde nechlubil, avšak bubeníčkovu zvědavému obličeji se nedalo odolat. Taky už měl dost toho, jak to v sobě dusil. A u nich mohl mít jistotu, že všechno zůstane jen v místnosti, kde právě byli. "V Americe jsem se tím živil. Než se něco událo, a začali po nás jít. S kámošem jsme zdrhli a skončili tady, jenže jeho už nikdy nenajdou, protože ho dostali ti, co vašeho zpěváka." Když viděl jejich vyděšený výraz, radši svůj výklad upřesnil. "Ne tak jak si myslíte.", vyhrkl ze sebe rychle. "Prostě se k nim přidal, ale pak když se proti nim postavil tak mu dali jednosměrnou jízdenku tam…", ukázal prstem nahoru. Ale i tak si oddechli jen nepatrně. "Tady musím pracovat tajně. Vyhmátnout mě cajti, tak mě interpol pošle zpátky do Států, kde by mě zabásli. A bude jim už jedno, kolik lidí jsem vypátral, protože všechnu smetanu za to slízla zdejší policie." Takže ne všichni lidi tu byli tak zkažení.

Bylo načase se rozloučit. Uruha, Kai i Aoi pomalu vyšli ven a zamířili k autu. Reita se však ještě zdržel. Už se chtěli jeden druhého ptát, co tam dělá, když ho zahlídli vycházet. S Forcem si podával ruku a přátelsky se poplácali po rameni. Pak se rezavá vrata zavřela a basista zamířil k nim. Odemkl auto a nasedli. Cítil nedočkavost z jejich pohledů a tak jim to řekl rovnou. "Nic není zadarmo." Okamžitě pak spařil Aoie pohledem, protože věděl, co ho napadlo. No… jeho by to napadlo taky. Ale na tohle tam bylo dost jiných. Radši nastartoval a zamířili domů, tentokrát po normální silnici a rozumnou rychlostí. Pršet naštěstí už přestalo.
"Manažer.", oznámil Kai, když z kapsy vytáhl zvonící mobil. Nejistě stiskl tlačítko 'přijmout' a přiložil telefon k uchu. "Moshimoshi." Hned uslyšel naléhavý hlas. "Objevil se už? Víte o něm něco?" Nervózně stiskl rty. "Ne, vůbec nic.", zalhal. "A co policie?" "Ti ho začnou hledat až ráno." Ostatní na něm viseli pohledem a čekali, až zavěsí. "Tak co?", zeptal se hned Aoi, jen co tak Kai učinil. "Zítra ráno se máme normálně sejít ve zkušebně."
"Novináři už začínají spekulovat.", vyhrkl na ně manažer, jen co ráno přišli. "Řekl jsem jim, že je to jenom fáma, že ve skutečnosti je Ruki jen nemocný a musí být doma." "A skočili na to?", zajímal se Uruha. Manažerův výraz nebyl moc přesvědčivý. "No… buďto byli naštvaní, že nebudou mít o čem psát nebo tomu moc nevěřili." Čím dál lepší. Reitovi se rozezvonil telefon. "Tohle musím vzít.", řekl a zmizel na chodbě. Po chvíli se ale vrátil. "Musím na policii, konečně ho začnou hledat, potřebují, abych něco podepsal." "Fajn, tak běž. Stejně to myslím brzo rozpustíme.", posílal ho manažer. "Dobře.", přikývl basista, "tak se pak sejdem u mě, jo?", mrkl na ostatní, ti jen přikývli.

"On nešel na policii, že ne…?", špitl Kai, když byli sami. "Ne.", souhlasil s ním Aoi a vzal Uruhovi lahev z rukou. "Hej-?!", stihl sotva zareagovat, když si kytarista pořádně loknul. "Sakra Uruho. Jednou si chci taky přihnout a ty musíš mít zrovna Colu." Kai se nevyhnul smíchu. "Kdybys chvilku počkal, měl bys ji s rumem." "Jeho smůla.", pokrčil Uru rameny a místo do Coly hodil rum do sebe. "Kam teda moh jít?", začal uvažovat nahlas. "To nevím, však nám to pak řekne.", posadil se Kai a ulomil si kus čokolády. "Na nervy.", mrkl a nabídl i Aoiovi. Ten se jen pousmál. Opatrně k němu natáhl ruku, jako by ho chtěl pohladit, možná by to i udělal, jenže se držel před Uruhou. Bubeníček se na něj chvilku jen nejistě koukal. "Čokoláda.", řekl Aoi mile a otřel mu koutek úst. Mezi těma dvěma bylo zvláštní napětí, v takových chvílích míval kytarista chuť mu všechno říct. Ale moc dlouho nevydrželo. "Kai, kdy ty se naučíš jíst…", zasmál se Uru a zakroutil hlavou. "Až ty přestaneš pít.", odpověděl mu Kai, přestože to nebyla otázka. A mluvilo to za vše. Aoi se zvedl s mobilem v ruce. "Reita psal. Máme za ním přijet."
"Toho bordelu si nevšímejte.", poznamenal, když jim otevřel. Aoi se uchechtl. "Neboj, my už jsme si zvykli." Basista je všechny usadil na gauč, on sám se usadil před nimi. Zvědavě čekali, co z něj vypadne, tvářil se i choval poněkud rázně. "Můžeš nám-", chtěl se už zeptat Uruha, ale zasekl se ve chvíli, kdy na stůl bylo položeno několik balíčků, zapalovač a stříkačky s jehlami. "Kde si to sebral?" "Reito…", nestačili se divit. "Hele nepřeháníš to trochu?", podrbkal se Kai. Aoi se na něj vážně podíval. "Reito, chlast a cigarety jsou v pohodě, když jsme zkusili marjánku - prosím, ale tohle?" "Nemluv jak starostlivá matka a vem si to.", řekl basista, hodil po něm krabičku cigaret a zapalovač ze stolu. "To aby si zklidnil hormon." Pak začal vysvětlovat. "Dneska v noci zjistíme, kde Ruki je a zajdem si pro něj. Tohle jsou úplatky za informace." Z jeho hlasu byla cítit promyšlenost na kilometr. "Ty máš plán.", řekl Uruha. Reita přikývl. "Ale budou dva." Dokonce. "Musíme se rozdělit, kdyby se náhodou někdo nenechal překecat, nevěděl nebo neřekl pravdu. Já půjdu s Uruhou; Kai, Aoi vy půjdete spolu. Navštívíme pár feťáků, zkusíme z nich vytáhnout, kde že maj to doupě, pak se sejdem a pak se tam vydáme." Znělo to sice hezky, ale ještě to tak udělat. "A ten druhej plán?", zvedl Uru obočí. "Ten musíme vymyslet, kdyby v tom prvním něco nevyšlo. Třeba kdyby nám nic neřekli nebo nás čapli."

Celé odpoledne projednávali, co a jak udělají, jak budou jednat s feťáky, co udělají, pokud potkají dealera a ten zjistí, že mu fušují do řemesla a podobný situace. Naplánovat, jak dostanou Rukiho z té pevnosti budou muset až na místě, mohli teď pouze odhadovat, co a jak udělat, když neměli ani páru, kam se dostanou.
"OK, takže v půl desátý se tu sejdem. A nějaký to opatření na obranu by se taky mohlo hodit." "Opatření na obranu?", zvedl Kai obočí. "Já myslím, že tobě postačí psí pohled a Aoi. Ale můžeš si vzít třeba prstýnky, aby dotyčný pořádně cítil, až ho praštíš. Nejlíp kdyby pak nějakou dobu necítil vůbec nic." Kaiovi se myšlenka na násilí zrovna dvakrát nelíbila. Kytarista ho chytil za rameno. "Jenom když to bude nutný." "Oni se taky s Rukim nepárali a vzali nám ho.", podíval se na něj Reita. "Tak jo, ale jenom když to bude nutný.", souhlasil. Někoho udeřit by nebyl až takový problém, ale praštit ho, až by mu ublížil, to by bubeníček nerad. "Tak doufejme, že to půjde dobře. Nejhorší bude dostat se k Rukimu a pak ven.", uvažoval Uruha a ostatní souhlasně přikývli. Myšlenku, že by se to vůbec nemuselo povést, si sice uvědomili, ale nepřipouštěli.
V půl desáté přesně opět všichni stáli u Reitova domu. Make-upem se pokusili pozměnit výraz obličeje, aby nebyli na první pohled poznatelní. Oblečení taky uzpůsobili situaci, na rukou prsteny převázané tenkou látkou, aby dotyčnému nezůstal ve tváři vyrytý vzorek, který by je mohl hned usvědčit. V kapse nastartovanou kudlu - ne na ublížení, ale na zastrašení. Ale mohli mít na sobě cokoli, být jakkoli připraveni, vybaveni, Uruhu netrumfnul nikdo ani z dáli. "Myslel jsem… v nejhorším případě, abychom je trochu zastrašili…", řekl a položil Reitovi na ruce malý kufřík, který otevřel. Kai v tu chvíli vyjekl. Uvnitř kufříku ležela v polstrování menší pistole. "Pořídil jsem si zbrojní pas, tehdy když po mě šla Yakuza.", vysvětlil, kde k tomuhle přišel a vzal si ji do rukou. Hned je ale uklidnil. "Samozřejmě, že nehodlám střílet." Na důkaz vytáhl zásobník, který byl prázdný a dokázal, že ani v hlavni není žádný náboj. Ty byly v druhém zásobníku v pouzdře. Ani nestačili koukat, jak obratně umí s tou zbraní zacházet.
"No, myslím, že je čas.", pohlédl Reita na hodinky, které už všichni měli seřízené přesně na stejnou dobu. Nasedli do auta a vyjeli na místo určení. Po cestě si všechno ještě zopakovali a rozdali ony úplatky.

"Mission: Impossible.", prohlásil Reita tiše, když dorazili na místo. Zaparkovali o ulici dál od Nakamurova baru. "Hodně štěstí.", popřáli si. Ještě se objali, jako to dělávali před každým koncertem a pak už se rozdělili.
Uruha a Reita se vydali k severnější části města. O té se sice říkalo, že je horší, ale spíš to vyšlo nastejno. Došli až k místu, kde obyčejně bývají dealeři. Kolem se ve stínech budov objevovali feťáci, v absťáku čekající na někoho, kdo jim prodá alespoň nějaký ten gram toho, co potřebují. Uru s Reitou se ani nemuseli snažit, jeden z nich k nim přišel sám, což jim docela nahrálo do karet. "Vy ste kdo?", zeptal se jich chraplavým hlasem. "Jak se to vezme.", pohlédl na něj Uruha, ale snažil se, aby mu nebylo vidět do obličeje. "Kolik chcete za gram?", přešel chlápek rovnou k věci. "To záleží na tom, kolik toho víš.", převzal si Reita slovo. Muž znejistěl. "Tak to jste na špatný adrese.", řekl nakonec a zmizel. První pokus nevyšel, ale nevzdávali to. Za chvilku k nim došel jiný, ale když se dozvěděl, co chtějí vědět, nenechal se zlákat. Nakonec zamířili dál do ulic. Tam se přece jen našel někdo, pro koho byly drogy silnější než odhodlání držet pusu. Sice toho moc nevěděl, ale pár tipů jim dal. Potřebovali toho vědět víc, a tak nepřestávali a hledali dál. Našel se i někdo, kdo si na ně troufl, tak ho spařili sprchou nadávek, či jedním pohybem uzemnili. Naštěstí nebylo potřeba použít nějaké moc hrubé síly, v jejich stavu byli ti feťáci většinou rádi, že se drží na nohou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Shima Shima | Web | 13. července 2012 v 16:27 | Reagovat

:/ bože, ja sa tak bojím... ><
Že to  dopadne dobre, že ano? prosíím :/

2 Mari Mari | 14. října 2012 v 13:35 | Reagovat

hmm.... :/ bojím, bojím.. :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama