Nehoda nebo náhoda 10. část

30. května 2012 v 20:02 | Barbucha |  Nehoda nebo náhoda?
Takže 10. část... s už dříve zmiňovaným slashem - rating R


"Radši seď.", chytla ho za ruku a usadila zpět na pohovku, jelikož už ho málem viděla na zemi, a těch pár kroků pro mobil udělala sama.


"Nemůžeš spát?", optal se basista, hned co dohopsal do kuchyně. "Ne.", zakroutil prcek hlavou a leknutím sebou trhl, když zahřmělo. Bouřka byla v plném proudu a zdálo se, že spíš zesilovala, než aby odcházela. "A ty? Já myslel, že se ti za bouřky spí nejlíp." "Jo to jo, ale bez tebe už se mi tak dobře nespí." Ruki se na něj jen usmál a natáhl se, a vtiskl mu na rty polibek. Pak zjistil, že nebude jediným důvodem, proč nemůže spát, když si Reita vytáhl z lednice čaj a z košíku krabičku s prášky od bolesti.
Prcek jen pokrčil obočí a dlaní mu jemně přejel přes hrudník. Nejradši by ho objal a přitiskl se k němu, jak to rád dělával, jenže to teď nemohl. "Ještě pořád to tak bolí?", optal se. "Už je to lepší.", uklidňoval ho, nechtěl, aby si to prcek stále bral tak, že on to odnáší i za něj.

"A teď?", vtiskl mu Ruki hluboký polibek. "Kam se hrabou prášky.", usmál se basista a sám si jeho rty přivlastnil. Ruki málem až nadskočil, když se ozvalo obrovské zahřmění, bouřka bylo opravdu čím dál blíž. "Pojď, zaspíme to.", pohladil ho Reita po vlasech, prcek jen kývl a mrkl po hodinách, byli tři ráno. Teď byl rád, že nemusí brzy vstávat.
"Korone-", prcek nechápal. Šel do chodby, odkud slyšel horlivý štěkot. Viděl však jen, jak jeho malá čivava sedí na místě a stále hledí a štěká na jedno místo. Štěká, ale vrtí ocáskem. "Korone!", zamlaskal na něj, ale pejsek se ani nehnul. "Pojď sem!", plácl se do stehna. "Vždyť tam nic není." Druhou větu řekl spíš sobě, přeci jen se trochu bál dojít k čivavě, když tam byl sám. S tím by počkal, až dojde Reita.
Najednou se zablýsklo, oknem se do chodby dostalo světlo a celou ji na moment prosvítilo. Ruki až hystericky zaječel. Basista byl naštěstí hned u něj, viděl, jak se přitisknutý ke zdi svezl na zem s tváří v dlaních a hlasitě vzlykal. "Bože, proč mi to děláš?!", zvolal, jeho tělo se třáslo. Reita k němu hned natáhl ruce a zvedl ho k sobě. Objal ho, snažil se ho utišit, ale nechápal, copak by ho bouřka až tak vyděsila?

"Ruki, co se děje?", zeptal se tiše. Jako odpověď k němu však přišlo jen jediné slovo. "Aoi…" "Ale Ruki…", vtiskl mu polibek do vlasů. "On… tam…", soukal prcek ze sebe a bál se jen ohlédnout. "Něco se ti zdálo.", uklidňoval ho, ale štěkající Koron mu to moc neulehčoval. "Nezdálo.", pípnul. "Nic tam není Ruki. Opravdu.", prohlédl basista celou chodbu a neviděl nic kromě tmy, kterou občas protnulo světlo záblesku. Prcek se snažil trochu uklidnit, a když slyšel, s jakým klidem a přesvědčením Reita mluví, odvážil se přeci jen koutkem oka nahlédnout. Celý však zkoprněl, ale otočil se. Pevně svíral Reitovu ruku a hleděl na stejné místo, na které Koron tak štěkal.
"Ruki-" "Ne Reito… on… on tu je…", popotáhl a stále se bez hnutí díval na to samé místo. "To se ti jen zdá, jsi unavený.", přesvědčoval ho. Nevěřil tomu, měl strach o Rukiho, že začíná mít vidiny, jako Kai. "On… nezdá se mi to. Sám to řekl." Nejen vidiny, on ho i slyšel. "Ru…", sám se zasekl. Zavřel oči a znovu je otevřel, bylo přeci nemožné, aby se čivava sama začala vznášet ve vzduchu. Už ani neštěkala. Reita to sledoval jen s nepochopením, měl pocit, že už začíná bláznit. Podiveně hleděl na čivavu, ale přestával vidět jen psa. Jakoby obrys nějaké postavy a čím více se přibližoval, tím jasněji viděl. Nejdřív jen cosi jako přízrak, avšak čím dál víc v něm Aoie rozeznával. Když došel k nim, viděl před sebou jasnou postavu. Vypadal, jako živý. Jen Rukimu podal Korona do náruče, prcek si pejska opatrně převzal, vyjekl, když se dotkl Aoiovy ruky. "Co do těch léků dávají za drogy…", bylo jediné, na co se teď Reita zmohl. "No to já nevím, já je neberu.", pokrčil Aoi rameny a rozesmál se. Byl tak rád, že už věděl, jak to udělat, aby ho viděli i ostatní.

"Počkat… Tohle není normální.", zvedl basista prst. "Ne, jsem zfetovanej.", přesvědčoval sám sebe. "A unavenej a už mi hrabe." "To že ti hrabe, není žádná novinka.", založil Aoi ruce. "Pane Bože, to je fakt on!" zvolal Reita. "No to bych prosil-" "Ne že se zase začnete rafat.", rozsoudil je Ruki. Aoi se však začal ublíženě bránit. "Já za to nemůžu, že se se mnou touží hádat i po smrti." "Copak já můžu za to, že on umí vstát z mrtvejch- počkat, cože?", zasekl se Reita. "Co si jako momentálně zač?" Prohlížel si ho nedůvěřivě od hlavy až k patě. Kytarista protočil oči. "Zombie a přišel jsem tě sežrat." "Tak to dobrou chuť, s tou chemií, co mám v sobě, a nevylam si zuby na sádře." "Já se tomu Uruhovi nedivím, že tak chlastá.", chytl se prcek za hlavu. Ještě včera truchlil, ještě před chvílí byl vyděšený a teď měl chuť je zabít oba.
"Hele Reito, ať si to přebereš, jak chceš, z mýho těla je jen popel a já tady pořád jsem a nevím proč." Ruki už taky zpozorněl, když zjistil, že už se nepošťuchují. "Ale tohle je…", basista si nejspíš doteď myslel, že se dohaduje s vlastními halucinacemi. "Nemožný? Divný?" "Jo.", kývl Reita a snažil se skrýt vlastní strach. Nejradši by se po něm vrhl a objal ho samým štěstím, jenže nemohl, skrz žebra a navíc by mu skvěle nahrál a kytarista by si do něj mohl zase začít rýpat. "Tak to tě uklidním, že to není nějak nenormální.", promluvil Aoi. "Počkej, na to si musím sednout, to mi hlava nebere." "To nejsi sám.", přitakal Ruki. Raději přešli z chodby do obýváku a usadili se na pohovce.

"Tohle je fakt šílenost.", zakroutil basista hlavou. Prcek z toho byl taky dost překvapený a šokovaný, ale přeci jen na tyhle věci věřil víc než on. "Takže Kai tě vidí celou dobu?", zeptal se prcek. "Ano." "Ale jak to, že jsme tě neviděli my?", stále tomu nerozuměl. "Vlastně tohle sám pořádně nevím. Někdo říká, že musíte uvěřit, abyste viděli, někdo říká, že jsou k tomu potřeba silné city, někdo zase že to musí chtít sám mrtvý. Je toho moc, ale já bych řekl, že to je od každýho trochu. Každopádně, jakmile vidíš jednou, tak už vidíš pořád."
"Ale jak… to jsi duše?", tázal se Reita. "Já… už jsem to vysvětloval i Kaiovi, tak vám taky řeknu, jak to je.", lépe se usadil a začal jim vyprávět.

"Uru?", ozvalo se v potemnělé místnosti. "Hm?" "V pohodě?", optal se Nao, když ho viděl sedět na okraji postele. "Jo, jenom jsem se probudil." "Špatný sny?", posunul se k němu. "Neměl bys na to pořád myslet.", objal ho. "Já vím.", špitl Uruha a opřel se o něj. "Jenže…", povzdechl si.
"Zkus to…", zašeptal mu Nao vlídně do ucha, ale pak udělal něco, co by Uru nečekal. Jemně se mu nosíkem otřel o kůži na krku a na šíji mu udělil polibek. "Nao?", podíval se na něj nechápavě, v šeru mu však do tváře pořádně neviděl. "Nemysli na nic.", zaslechl šepot, bubeník se k němu sehnul blíže a vzal jeho rty mezi své. Uruha jej však zastavil. "Tohle nejde." "Ale ano.", přesvědčoval ho Nao o opaku a rukama mu zajel pod tričko. "Ne, vážně.", odsunul ho od sebe. "Já nemůžu. Neber si to osobně." "Uru, nesmíme se trápit, jinak nebude moct dojít klidu.", vysvětlil mu vlastní filozofii a začal mu zulíbávat krk a klíční kost. "Ale-", snažil se prosadit svou, avšak Nao jej položil a posadil se na něj. "Nemysli.", zašeptal. "Nao-", chtěl mu odporovat, ale on ho nenechal promluvit a utišil jej polibkem. Ruce znovu ponořil pod tričko, hladil jemnou kůži, občas přes ni letmo přejel nehtíky, až se z toho na hladké pokožce objevily pralinky. Uruha ho chtěl zastavit, jenže místo toho mu unikl jen tichý sten. Chtěl ho od sebe odsunout, ale jeho ruce jej neposlouchaly a ještě ho k němu více přitiskly. Sám se dožadoval jeho rtů, sám do polibků zapojil jazyk.

Nechal si sundat tričko a obsypávat se vroucnými polibky. Nemyslel, jen si užíval, nechal se zaplavovat slastnými pocity. Něžně si jej za bradu přitáhl zpátky ke rtům a vtiskl mu hluboký polibek. Nao ani nevěděl, jak se najednou ocitl pod ním, jen se však usmál a tiše na to zasténal, když pocítil rty a jazyk na bradavce.
Obratné ruce mu náhle začaly sundávat boxerky. Nebránil se, neplánoval, kam až to zajde. Jen se pak usmál a dostal Uruhu zpátky pod sebe. I on už byl v dalším okamžiku úplně nahý. Cítil jemný tah jazyka z hrudníku až na pupík, který byl lehce políben. Zasténal, když Nao vzal jeho chloubu do svých úst, přiváděl ho jimi k šílenství. Nenechal však zahálet ani ruce, putoval jimi po jeho těle, nechal je i aby napomáhaly ústům. Slyšel, jak hlasitě vzdychá, cítil, když se blížil vrcholu. Vnímal, jak se zrychluje jeho dech, jeho čím dál hlasitější vzdechy. Ještě párkrát pojal celou délku do úst, než mu je naplnila bělavá tekutina.

S lehkým úsměvem shlédl jeho tělo, Uruha se cítil uvolněně, jak už dlouho ne. Nao se zvedl zpět k němu, hluboce jej políbil a na chvilku se od něj vzdálil. Uru neviděl, co štrachá v šuplíku, ale uměl si to domyslet. V mžiku byl ale jeho milenec zpět u něj a on se lačně dobýval jeho rtů a zulíbával i hebkou pokožku, tam kde nedosáhly jeho rty, dosáhly jeho ruce.
Jen pokrčil nohu a posunul ji dál. V zápětí si užíval lehkých polibků a doteků na stehnech. Na malý moment to ustalo, avšak poté ucítil trochu chladivý dotek Naových prstů, jak přejely mezi půlkami a pak i sobě. Zasténal, mírně pohyboval boky proti jejich pohybu. Prsty ale brzy nahradil bubeníkův úd. Uruha jemně zamručel spokojeností a nohy obtočil kolem jeho těla. Zulíbával jeho čelist i krk, poslouchal, jak mu slastně vzdychá do ouška.
Nao přidával na tempu i na síle přírazů, Uru to jen přivítal, dlaní mu sjel až na zadeček a s jemným stiskem po něm přejížděl. Jejich vzdechy byly tlumeny hlubokými polibky, Uru se je snažil co nejvíce prodlužovat, jazyk používal o dost obratněji, než Nao, přesto byl stále něžný.

Avšak polibky byly čím dál kratší, jak se jim zrychloval dech. Uru cítil horké výdechy na své kůži, slyšel čím dál náruživější steny, poznával, že se jeho milenec začínal blížit orgasmu. Bubeník si byl vědom, že brzy vyvrcholí, ale chtěl uspokojit i jeho. Trochu zpomalil, uchopil jeho penis a začal ho třít. Viděl, jak si skousl ret a zaklonil hlavu. Lehce přejel jazykem po napjaté kůži až k oušku a těsně pod něj mu vtiskl polibek. Svými rty pak sjel na světlou hruď, vzal mezi ně bradavku a jazykem ji laskal.
Čím dál víc ale cítil blížící se vyvrcholení, ač se to snažil oddálit, ale podle Uruhových reakcí tušil, že i on se brzy ocitne na pokraji slasti. Uru jej přitiskl více k sobě, přírazy se tak staly hlubšími i táhlejšími a Nao cítil, že se již víc neudrží a vyvrcholil. Uruha ho však náhle pevně sevřel stehny, mírně se prohnul a hluboce zasténal, dosáhl orgasmu téměř v tom samém okamžiku.

Ještě chvíli tak setrvali, bez jakéhokoli pohybu, se zavřenýma očima. Slyšeli jen dech a tlukot srdce, jak svůj, tak i toho druhého.
Jen co bubeník ulehl vedle Uruhy, objal ho a sám se ocitl v jeho náruči. Cítil něžné polibky na rameni a klíční kosti, lehoučké tahy prstů na zádech. Otevřel oči. Jemné světlo ranních paprsků se vkrádalo do místnosti a odhalovalo jejich těla. Nechal se ještě chvíli laskat, ale cítil, že jsou oba unavení. Jen se natáhl pro přikrývku a přehodil ji přes ně. Vrátil se k Uruhovi do náruče, ještě jednou jej políbil a spokojeně usnul.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mari Mari | 15. října 2012 v 23:17 | Reagovat

Dokonalé.. :3 jéminku je to tak sladké.. ale skôr by som povedala, že Nao by mal byť uke :D ale ani to to nie je zlé.. :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama