Colours of love 13. díl

26. června 2015 v 14:31 | Bara-chan |  Colours of love
Mezi Reitou a Rukim to chvilkama jiskří... Kai si taky užívá (aneb já tam asi vždycky musím někam nacpat všech pět :D ) a za ten konec mě nezabijte... *nevinně se usmívá*

Blonďák vzal jeho tvář do dlaní a hluboce jej políbil. Musel se ale pak začít smát.
"Co je?"
"Obvykle v týhle situaci ty knoflíky rozepínám… a ne zapínám…"
"Aspoň si vyzkoušíš něco novýho."
"S tebou se člověk vážně nenudí…"
"To tedy ne."
Obkročmo se usadil Reitovi na klíně… spojil s ním své rty, pousmál se, když si ho blonďák za boky přitáhl blíž…


Jednou rukou ho držel za zadeček, druhou mu hladil tělíčko… S vášní a stále i jakousi něhou se mu vpíjel do úst, tu a tam se jím však nechal přemoct. Ruki se nechával strhávat touhle příjemnou atmosférou. Co ale přišel na to, jak je Reita citlivý na ouškách a šíji, musel ho prostě i pozlobit a rozčertěným smíchem to zvláštní napětí trochu rozbít. Ale jen na chvíli… a pak bylo ještě silnější…
Rázem ale do polibku nespokojeně zamručel.
"Neber to."
"Nebudu…", vzdychl blonďák, když se mu rozezvonil telefon. Snažili se ho ignorovat a plně se soustředit jen na tuhle chvíli, přestože vzápětí začal zvonit i Rukiho mobil… pak znovu Reitův… Po chvíli už to bylo ale docela nepříjemné, a když se zdálo, že volající má velkou trpělivost… přeci jen hovor vzal.
"Co se děje?"
"Kai si nechal na záchodcích mikinu… prý jestli bych mu ji cestou domů nevzal. Měl bych tam skočit hned, večer už tam nebude muset být."
Prcek dostal málem záchvat smíchu.
"Kai?! To je ten poslední člověk, u koho bych čekal, že nás u něčeho takovýho vyruší…", uchechtl se.
"Nápodobně… Možná bych mu za to měl říct, že už tam nebyla a radši se věnovat tobě."
"Přiznávám, že by mě to víc než těšilo… ale vzhledem k tomu, co mu dlužím, bych tam měl skočit i sám."
"Pro mě za mě… když už tě nemůžu svýst, tak tě aspoň svezu autem…"
"To beru.", usmál se.
"Vezmi si s sebou něco na kreslení."
"Proč?"
"Něco mě napadlo.", mrkl na něj blonďák a už se pakovali ze dveří. Stavili se pro mikinu, ale pak to vzal ven z města…

"Kam jedem?"
"Uvidíš."
Ruki sledoval ubíhající cestu, dokud nezastavili poblíž parku.
"Pojď…", slyšel pobídnutí a jen co vylezl, dal mu blonďák do rukou všechny věci. "Je tu klid… můžeš dneska tvořit tady. A počkej na kopci, tam je to ještě lepší."
Než se stačil rozhlédnout, už ho táhl do kopce. Ale stálo to za to…
"Tak co?"
"Nádhera.", usmál se Ruki.
"Pomalu ani nevím, co dřív…"
"Že bych ti pomohl?", rozhodil blonďák deku pod sakuru a usadil se na ní.
"Hm… pokud by ses nestyděl odhalit na veřejnosti, klidně tě u toho stromu… nebo rovnou na něm zvěčním."
"Když ti postačí jenom triko…"
"Kdyby ses nějak vydrápal tam na tu větev, odtud by bylo všechno schovaný tady tím…"
"Tímhle?! Těchhle pár kvítečků, že všechno schová?"
"O tom to je… možná něco… něco malilinko by bylo vidět, ale v podstatě bude fakt všechno schovaný. A z druhý strany… z pod kopce na tě nikdo neuvidí."
"Myslíš?"
"Klidně se ti tam půjdu podívat, ale i kdyby někdo měl dalekohled, zespoda skrz tu větev nic vidět nebude."
"Dobře, přemluvil jsi mě.", uchechtl se blonďák, "ale kdyby někdo šel, hoď po mě aspoň triko."
"Neboj.", pousmál se Ruki, rozdělal si stojan, připnul na něj papír a hleděl na Reitu, jak se rozhlédl, než shodil boxerky a opatrně, aby si nijak neublížil hlavně na jistých místech, vylezl na nejnižší větev.
"Posuň se kousek výš…"
"Takhle?"
"Ještě kousíček… jo, dobrý. Teď je to akorát. A tu pravou nohu spusť dolů… udržíš se?"
"No problem."
"Perfektní. Dovolíš, abych si to i vyfotil?"
"Posluž si."
Jen co si udělal snímek, vzal do rukou tužku a začal si načrtat.
"Co se tak usmíváš."
"Jak víš, že se usmívám?"
"Cítím ten tvůj všetečnej pohled.", uchechtl se blonďák.

"Vypadá to skvěle.", usmíval se, jen co se pak zpátky oblekl a šel se podívat na to dílko.
"Ještě na tom budu muset máknout v ateliéru… je to jen tak narychlo načmáraný…"
"Ti dám načmáraný… Je to fakt skvělý."
"Tak fajn no… když je to pro neznalý oko skvělý, bude to docela dobrý."
"Nemám zas tak neznalý oko.", bránil se Reita.
"Dobře, nechme toho, jinak se začnu červenat."
"Jé… ale to by se mi líbilo… Jsi hrozně roztomilej, když jsi v rozpacích."
Ruki tohle dál nerozebíral. Pobral si věci a mlčky šel k autu.
"Už je to tady…"
"Mlč, Reito, jinak půjdu pěšky."
"Vážně? Víš přece, jak je to daleko…"
"Tak půjdeš pěšky ty."
"Ale ty nemáš řidičák."
"Mám."
"Ale na motorku."
Naoko naštvaně si odfrkl a nastoupil do auta.
"Abych nezapomněl… když se zlobíš, jsi opravdu k sežrání."
"Rei-"
Blonďák ho umlčel jediným dlouhým polibkem a zároveň veškerou jeho uprskanost, co se chystala během dalších pár minut prodrat na povrch, něžně uklidnil.
"Ty víš, jak na mě…", začal se prcek křenit.
"Ne, ale mám hlad, a když jsi tu tak vedle mě…"
"A já si říkám, proč bys nechtěl, abych šel pěšky… bojíš se, že bych se domů doplazil nad ránem a ty bys byl o hladu…"
"Neboj, když tak bych si posloužil u Kaie."
"Sakryš… to mi nedošlo."

Doma udělal rychlou večeři a pro Kaie kompot. Po očku koukal na Reitu, přeci jen na něj měl pořád chuť a nedaly mu myšlenky, jestli by se opravdu udrželi a jen se trošku pomazlili… nebo se neudrželi a… Na druhou stranu si uvědomoval, že s ním blonďák nějak moc mává.
"No, tak… ho pozdravuj.", nejistě mu dal do rukou ještě horkou krabičku.
"Dneska nemůžu zůstat přes noc?"
"Já… Reito…"
"V pořádku, jenom jsem si rýpnul.", pousmál se blonďák. "Hlavně se jdi i vyspat, ne že budeš tvořit do rána."
"Asi si půjdu lehnout hned, ať můžu zítra udělat kus práce."
"Dobře… Dobrou noc.", líbnul ho blonďák na tvář a nechal se vyprovodit ze dveří.
Ruki si jen povzdechl a snažil se vymyslet, co s tou svojí pomotanou hlavou. Když ale v myšlenkách nedospěl k nějaké představě budoucnosti, kdy se nejpozději po výstavě s Reitou už neuvidí, a naopak se rozplýval nad představou jeho náruče, radši toho nechal, šel si dát sprchu a spát.

"Kai?", rozhlédl se blonďák po bytě, ale nikde ho neviděl. "Kai, mám tu ten kompot…"
"Mňam… doneseš mi ho sem, prosím, i se lžičkou?"
Reita to tedy vzal i přes kuchyni, ale když došel do obýváku, měl pocit, že mladík by nebyl schopný jíst, ani kdyby ta jablka byla na kaši a srkal je brčkem.
"Co se ti stalo? To tě něco srazilo nebo co?"
"Jo… přímo porazilo…", začal se Kai uchechtávat a působil, jako by si něčeho šlehl. Vydrápal se skoro do sedu, načež odhodil sáček ledu na stůl, vzal si krabičku i lžičku, a s jeho oblíbeným kompotem se mu nálada ještě zvedla.
"Řekneš mi, na čem jedeš?"
"Spíš co jelo na mě… Sakra, on je vážně mašina… Ještě mě nikdo takhle nezlikvidoval, nechápu to… přitom jsem mu dobře nařezal… Hm, zřejmě ho to nabíjí jako mě."
"Počkej… On je dominantní, ale nechal si od tebe nařezat?"
"Jo. A jak si to užíval… a ještě potvora provokoval, abych mu přidal…"
Reita jen protočil oči.
"Má ta masochistická mašina i jméno?"
"Aoi. Sto sedmdesát jedna, havraní vlasy, vášnivej pohled… a…", zatnul ruku v pěst a s širokým úsměvem zvedl předloktí. "No a o tom pevným těle ani nemluvě… Páni, já musel v minulým životě udělat něco extra dobrýho…"
"Nestačí, co děláš teď pro Rukiho?"
"Že by?", uchechtl se mladík.
"Kde jsi k němu vlastně přišel?"
"V práci… Vždycky na mě působil spíš uzavřeně, skoro plaše… ani se moc s lidma nebavil, ale dneska… hned ráno se stal takovej příjemnej omyl… stačily čtyři věty a…"
"A?"
"Rozdali jsme si to v kanceláři na stole… a jak měl po práci, dojel sem.", začal se znova uchechtávat.
"No vidíš to, sám si užíváš a druhým to kazíš."
"Jak to?"
Teď nechápal.
"Vyrušil nás s Rukim tvůj telefon."
"Tak proto jste mi to nebrali… a já že je zas Ruki zabranej do práce a neochotnej na minutku od toho vstát… sakra…"
"Akorát teď už jaksi začíná procitat rozum, takže… možná už další příležitost nebude."
"Kde bys ty vzal rozum.", klepl blonďáka lžičkou po čele.
"A Ruki?"
"Zatracená mikina…", prskl.

Rukiho ráno probralo slunce, svítící mu do obličeje. Nejdřív se mu ani vstávat nechtělo… jen se otočil na druhý bok, ale pak dlaní přejel po prázdném místě a myšlenky mu nedaly. Musel přemítat nad tím, že včera byla šance si užít… a dnes se probrat v jeho náruči… Ale byly to právě tyhle myšlenky, které ho donutily vstát a jít se zabrat do práce.
Tichoučce si pobrukoval a s lehkým úsměvem se snažil co nejlépe podle fotografie vykreslit Reitovo tělo, a zároveň ho zakamuflovat do pozadí. Vyrušil ho až zvonek… bylo jen něco po osmé, že by si blonďák přivstal?
"Už jdu!", zavolal, shodil ze sebe košili, umyl si ruce a už běžel otevřít. Ale jen co sáhl po klice, zarazil se… pro jistotu se podíval do kukátka. Rázem v něm zamrazilo, ruce se mu roztřásly… Zvonek se ozval znovu, až v něm trhlo.
"No tak, Ruki…"
Nadechl se a pomalu vydechl. Zajistil dveře řetízkem a pak je teprve pomalu odemkl a otevřel.
"Co tu děláš…", optal se a snažil se působit nad věcí.
"Jdu si pro splátku."
"Už jsem platil."
"Ano, ale málo…"
Ten úlisný hlas tak nenáviděl…
"Jak málo? Zaplatil jsem to, na čem jsme se dohodli."
"Okolnosti se trochu změnily. Neřekl ti? Měl jsi zaplatit jednou tolik."
"Nevidím důvod… máme přece nějakou dohodu."
"Nemohli bychom si promluvit… normálněji?"
"Ne.", odsekl Ruki a v žádném případě nehodlal otevřít.
"Nějak jsi drzejší od té doby, co jsme se viděli naposled."
"Jsi ten poslední, kdo by se tomu mohl divit. Za dva týdny dostaneš další splátku a tady už tě nechci vidět."
Prcek se s ním nechtěl vybavovat, hodlal mu zase zavřít před nosem. Jenže netušil, jak Tetsua rozčílil… pochopil, až když ho nedokázal přetlačit, aby zabouchl. Dveře se rozletěly a nepomohl ani žádný řetízek, jednoduše se ze dřeva vyrval.
V momentě se sebral a utekl, zabouchl dveře od chodby a schoval se za gaučem. Chvilku se nic nedělo, ale pak Tetsu pomalu vešel do bytu a jen se uchechtl.
"Neschováš se… zvlášť ne v takovým… brlohu…"
V Rukim vřel strach a zároveň nenávist. Tiše čekal na příležitost, aby mohl utéct ven. A oddechl si, když se v ložnici kvůli průvanu zabouchlo okno a ten necita se tam hned šel podívat, co kdyby za tou ranou byl právě Ruki…
Ten ale na nic nečekal, vyběhl zpoza gauče a mířil si to ven z bytu. Jenže když vzal za kliku… mohl s dveřmi lomcovat, jak chtěl, neotevřely se. Přejel rukou po zámku, klíč chyběl… Koukl do skříňky pro náhradní, ale pak si uvědomil, že ho má Reita, aby nemusel pořád zvonit… Ještě znovu vzal za kliku, ale stejně marně. Bezmocně se svezl na zem… zůstal uvězněný ve svém vlastním bytě.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Uru Uru | 26. června 2015 v 14:47 | Reagovat

Okamžitě mu tam pošli Reituuuuuu!!!!!  :D plosiiiiiiiiiim :'( bobinek Rukinek..

2 sakura sakura | 29. června 2015 v 18:25 | Reagovat

Tak teď jsem doopravdy zvědavá co se stane!
Jedna má andělská část si přeje, aby tam co nejrychleji přiběhl Reita, zmlátil toho hajzlíka a Ruki byl v bezpečí..
Ale má temnější část si přeje, aby Ruki dostal po čumáku, zatímco by byl v bezvědomí tam přiběhl Reita a zachránil situaci.. :D
Heh tak jsem fakt zvědavá, co se stane :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama