Colours of love 14. díl

29. června 2015 v 20:30 | Bara-chan |  Colours of love
Tetsu prostě hodlá kráčet přes mrtvoly... a Rukiho šance se mu ubránit, jsou velmi blízko nule...

V Rukim vřel strach a zároveň nenávist. Tiše čekal na příležitost, aby mohl utéct ven. A oddechl si, když se v ložnici kvůli průvanu zabouchlo okno a ten necita se tam hned šel podívat, co kdyby za tou ranou byl právě Ruki…
Ten ale na nic nečekal, vyběhl zpoza gauče a mířil si to ven z bytu. Jenže když vzal za kliku… mohl s dveřmi lomcovat, jak chtěl, neotevřely se. Přejel rukou po zámku, klíč chyběl… Koukl do skříňky pro náhradní, ale pak si uvědomil, že ho má Reita, aby nemusel pořád zvonit… Ještě znovu vzal za kliku, ale stejně marně. Bezmocně se svezl na zem… zůstal uvězněný ve svém vlastním bytě.


"Snad bys mi nechtěl utéct…"
"Snad bys mě nechtěl nutit zůstat s tebou v jedné místnosti. Zaplatil jsem ti, tak nevím, co chceš.", rychle zase vstal. Kdyby mohl, málem by s těmi dveřmi splynul, jak na ně byl nalepený.
"Nezaplatil jsi úplnou částku."
"Dostal jsi, co obvykle."
"A bylo to málo."
"Tak si vem, co chceš, a odejdi."
"Jestli jsi to nepochopil, je jen jediný důvod, proč si jdu pro splátku osobně.", popadl Rukiho necitlivě za paži a přitáhl si ho k sobě.
"Zapomeň.", snažil se mu prcek vytrhnout, ale čím více s ním bojoval, tím víc on síly použil a jeho chuť na to drobné tělíčko rostla.
"No tak, všechno bude jako dřív. Co tady tohle… U mě ses měl vždycky líp-"
"To není pravda a pusť mě!", křikl a konečně se mu vyškubl.
"Co si to na mě dovoluješ?"
Pocítil pálení na tváři a jen malý moment na to tvrdý náraz do botníku. Snažil se ale stále zachovat chladnou mysl a aspoň část důstojnosti.
"Nejsem žádný tvůj majetek."
"Jsi můj, ať chceš nebo ne. To já jsem byl ten, kdo ti pomohl v nesnázi, já jsem byl ten, kdo ti dal všechno, já byl ten, kdo se tě první dotýkal… patříš mi."
"Ne… nepatřím."
Každým tímhle slovem odporu ho víc rozčiloval a doháněl ho k většímu násilí. Pokoušel se mu bránit, ale bylo to stále horší… ale jak bylo možné, utekl a chňapl po telefonu. Než ale stačil vytočit něčí číslo, přišla další rána a pocítil náraz do zdi a tělo, které ho k ní přitláčelo.
"Než bych tě někomu dal, to tě radši zabiju."
"Aspoň bych měl od tebe klid."
Pohlédl na něj s odporem… chtěl ho od sebe odstrčit, ale rozčilení v jeho nezvaném návštěvníkovi snad nemělo mezí.
Hrubá ruka mu sevřela krk… snažil se zalapat po dechu, marně, příliš ho svírala. Snažil se ji setřást, nehty mu zarýval do předloktí…
"Jsi můj… vždycky budeš můj… poddáš se mi, ať už dobrovolně, nebo násilím."
Slyšel výhružky, avšak nedokázal už odporovat, tohle ho příliš vyčerpalo… Ten zoufalý pocit, že slábne a ať se snaží, jak chce, ani troška vzduchu se mu nedostane do plic… uvědomění si, že možná už nikdy neuvidí Reitu, ani Kaie a ta poslední tvář bude patřit tomuhle zmetkovi… Z oka mu uniklo pár slziček, ačkoli se snažil je zadržet a nechtěl je před ním ukázat. Nakonec to ale bylo jediné, co Tetsua obměkčilo, a svůj stisk povolil.
"Ruki…"
Povolil. Náhle vyměknul, pohladil ho po vláskách a vzal za paže a o poznání jemněji.
"Vrať se ke mně… Nemusel bys nic splácet, měl by ses jak-"
"Nikdy…"
"Nevděčníku!", vrazil mu další facku a nechal ho, ať se vysíleně sesune k zemi. Rychle v něm bylo zase to rozhořčení. "Stejně si vezmu, co mi náleží. Budeš můj…", obkročmo nad něj naklekl a otočil ho k sobě. Prcek neměl síly cokoli říct, udělat… sotva že dokázal zakroutit hlavou. Ale jen co se na něj začaly dobývat ty slizké ruce a pocítil jeho hrubých polibků, rázem se v něm probrala síla mu odporovat a snažit se před ním uchránit.
"Nevzpírej se… nemá to cenu a dobře to víš."
"Ne!", snažil se mu jakkoli vykroutit, několikrát se mu ho podařilo udeřit, ale vše se mu vracelo zpátky a ještě se slovy, jak je mu nevděčný za vše, co pro něj udělal.
Tetsu mu chytil ruce nad hlavou, silně mu je tlačil k zemi, aby si Ruki svým bráněním mohl jen ublížit. Snažil se dobýt jeho tělíčka, i tak to neměl jednoduché, v Rukim bylo náhle síly, ať už pro drzá slova či ho rovnou kolenem nakopl. Stále víc ale cítil, že je mu to skutečně marné, zvlášť když se tomu hrubiánovi podařilo rozepnout mu pásek i kalhoty a začal mu je stahovat. Celým svým tělem ho věznil pod sebou, div že to drobné tělíčko nezamáčkl… a i když si sám schytal dost ran, představa, že ho pokoří a konečně znovu okusí jeho nitra… mu je nedovolovala vnímat.
Stáhl mu i boxerky, sotva nad kolena, otočil ho na břicho a i sobě rozepnul poklopec. Byl už tak vzrušený… a těšil se na jeho hlasité sténání, až do něj bez jakékoli přípravy pronikne.
Prcek se bránil, jak jen to šlo, přestože už se uvnitř začínal připravovat, že je pozdě. Nechtěl mu dopřát ani jediné té nejtišší hlásky, zatnul se, sice věděl, že si tím i sám ublíží, ovšem bez gelu a přípravy to i Tetsuovi řádně zkomplikuje a nebude z toho mít zrovna nějak příjemný požitek. Přes to všechno stejně nechtěl jen tak ležet a odbýt si to… nadával mu, snažil se vysmeknout… ale bylo to zbytečné.
"Ne!", vykřikl, když na něj to tělo víc nalehlo, snažil se zpod něj vyklouznout, a ač marně, přeci jen váha těla nad ním z ničeho nic zmizela.
"Vypadni od něj!", protnul vší tu bezmoc rázný hlas.
"Co se mezi nás pleteš?!", dovolil si muž i na Reitu, ale ten jeho útok lehce odvrátil a jeho vzrušené mužství kolenem velmi rychle zpacifikoval, a to ne zrovna něžně.
"Žádný 'vy' není. Dveře jsou-"
"Co si to dovoluješ, ty…!"
Blonďák si ale dovolil i mnohem víc, když to bylo potřeba. Na první pohled bylo znát, že má navrch, a jednoduše ho vyprovodil.
"Ruki, jsi-"
Ruki sebou trhnul a pohlédl na něj se strachem a slzami v očích.
"Jsi v pořádku?"
Pomalu se od něj odsouval, jako by ho nepoznával.
"Už je pryč…"
Náhle se prudce odtáhl, když se k němu Reita přiblížil, až se zastavil o zeď.
"Už je to dobrý, nemusíš se bát…"
Žádné uklidňování na něj neplatilo, stále měl ten vyděšený výraz, třásl se, a sotva na něj blonďák sáhl, jako by ho popadl amok, vyškubl se mu a zavřel se v ložnici.
Reita teď netušil, co se děje, co má dělat, byl z jeho chování zmatený. Věděl ale, že by ho měl někdo ošetřit a nechtěl ho nechávat takto o samotě. Aby na něj sám nenaléhal, když o jeho pomoc nestál, pokusil se zavolat Kaiovi a doufal, že na toho on dá. Naštěstí mu to mladík hned vzal a během čtvrt hodiny u nich byl.
"Co se stalo?"
"Byl tu ten jeho bývalej a-"
"Je Ruki v pořádku?"
"Já nevím… je v ložnici, schovává se přede mnou."
Kai zůstal udiveně hledět.
"Počkat, on se tě bojí? Proč?"
"Netuším… myslel jsem, že mi něco je, když se tak lekl, ale ani na sobě nemám žádnou krev…"
"Dobře, zkusím s ním promluvit.
Hned se trhl z práce, přítel pro něj byl rozhodně přednější, než naštvaný šéf.
"Ruki?"
Nic se neozvalo, ale když vzal za kliku, zjistil, že je otevřeno.
"Jsi v pořádku?", pohlédl na to schoulené uplakané klubíčko.
"Asi jo…", pípnul prcek a dovolil mu, aby se k němu přiblížil.
"Reita tu ještě je?", optal se.
"Je vedle… Nechtěl, abys byl o samotě, tak mi zavolal. Prý z něj máš strach…?"
"Ale… to nemám… já… já nevím…"
Prcek toužil, aby u něj byl, ale zároveň…
"Nebojím se ho, ale… toho, že je stejný jako Tetsu…", pípnul nakonec a málem tím mladíkovi vyrazil dech.
"Cože? Reita?!"
"Kdybys ho viděl, když se spolu servali… tak rychle ho odrovnal… tak lehce…"
Kai začínal chápat, o co tu jde. Věděl, že uvnitř je mu jasné, jak to je, ale jak mu to vysvětlit či mu tu pravdu připomenout, když byl tak otřesený?
Zašel raději nejdřív pro lékárničku a cestou se snažil promyslet, co mu řekne. Když ho takhle viděl, nemohl moc myslet, málem se mu z něj chtělo plakat taky. Polkl ale všechna slova, co by mohla byť jen trochu naznačit, jakou měl smůlu, a ponoukl ho, aby se usadil na kraj postele.
"Víš, Ruki… Reita je sice od rány, ale jen když je to potřeba. Síla a umět se prát nemusí znamenat něco špatného, ale jde o to, jak s tím člověk zachází. Tetsu se potřebuje povyšovat, mít nad tebou kontrolu, zastrašit tě, abys udělal všechno, co se mu zlíbí, a vypadal i cítil se silně… Reita tě jen bránil. Nezmlátil by ho pro nic za nic… on to nemá zapotřebí."
Ruki seděl jak pěna, poslouchal a snažil se nevnímat štípání na tváři od desinfekce. Kaiova slova ho uklidňovala a jen mu potvrzovala vše, co si o blonďákovi myslel…
"Já nevím, co to do mě vjelo…", pípnul, "v ten moment… možná nějakej zkrat…", povzdychl si a popotáhnul.
"Reita to pochopí… na rozdíl ode mě.", usmál se mladík a kousíček se vzdálil.
"Ty… já myslel, že-"
"Promiň, ale schováváš se před citlivkou a sadistovi dovolíš, aby tě ošetřil?", začal se uchechtávat a trošku ho pošťouchl. "No, už vypadáš zase k světu."
Pousmál se na něj a podal mu krabičku kapesníků.
"Kai… zůstane tu Reita se mnou?"
"To víš, že zůstane. Nechceš za ním jít?"
"Hm… měl bych se mu omluvit."
Prcek vstal, trochu zavrávoral, když se mu podlomila noha, ale nenechal si od Kaie pomoct.
"Jsem v pohodě…", koukl po něm a uklidnil ten jeho instinkt, co ho i jen pohledem držel na nohou. Zato se pak milerád přilepil na Reitu a okamžitě se mu začal omlouvat a děkovat.
Blonďák mu nemohl mít nic za zlé a nějaké děkování? Sám děkoval, ani netušil komu všemu, že dokázal přijít ještě za vteřinu dvanáct.
"Pojď, sedni si."
Cítil, jak je slabý a jak se ještě třese. Opatrně se s ním usadil na gauč a konejšivě jej hladil.
"Už to bude jenom dobrý.", líbnul ho do vlasů. Mladík se usadil vedle nich, počkali, než se Ruki uklidní… alespoň z nejhoršího.
"Um, zvládnete to tu už beze mě…?", optal se, než opět běžel do práce.
"Ale jo… díky.", pousmál se blonďák a koukl na to drobné a stále ještě otřesené stvoření. "Ukaž se mi?"
Jen co k němu Ruki zvedl hlavu, trošku si ho prohlédl, ale pak vzal jeho tvář do dlaní a jemně mu palci otřel slzičky a zvedl koutky.
"Takhle je to lepší."
"Hm… možná zítra… teď mi do smíchu není.", sklonil prcek pohled zpátky a povzdechl si. "Měli bychom něco udělat…"
"Měl bys Tetsua nahlásit na policii."
"Myslel jsem pracovat. Kdyby s tím byla policie schopná něco udělat, nahlásím ho už dávno.", prskl.
"Zkoušel jsi to už?"
"Ne. Nestojím o další kupu problémů. Neřešme to."
"Ruki-"
"Ne, Reito… Nestojím o to, aby na mě sahal někdo další, sbíral ze mě DNA, posílal mě k psychiatrovi a ještě na mě podezřívavě hleděl, jestli si náhodou nevymýšlím. Nehledě na to, že Tetsu má kontakty kdoví kde…"
"Dobře, nebudu tě nutit… půjdem pracovat, aspoň pozapomeneš…"
"Půjdu se ale nejdřív umýt… připadám si… no… to je jedno.", zakroutil hlavou a radši odešel, než by nad tím dál přemýšlel a rozebíral to.

A že se snažil zapomenout. Zabral se do malby portrétu, že se zastavil jen chvilku na oběd, odpoledne, aby udělal kafe, a skončil až večer a to ještě jen protože Reitovi zakručelo v břiše.
"Udělám něco k večeři…", vydechl a zvedl se ze židle. "Můžeš si třeba zatím hodit sprchu… Um, a mám tu jedno větší triko, jestli chceš…"
"Díky…", uchechtl se blonďák, když se mu do rukou dostalo růžové tričko.
"Nemáš rád růžovou nebo co?"
"Tohle bývalo moje triko. Když jsme si s Kaiem začali, přivlastnil si ho. Tehdy bylo ještě tmavě červený a tyhle oloupaný zbytky byly nápis 'Sex, drugs and rock'n'roll'."
"Taky v něm už jakou dobu spávám… doufám, že ti to nevadí."
"Ani v nejmenším.", mávnul rukou, stále ještě s úsměvem, a odešel do koupelny.
Ruki mezitím pohledal, co doma má, udělal toasty a pomazánku. Cítil se ale divně… přestože věděl, že Reita je jen v koupelně a do deseti minut bude zase zpátky, stejně mu nebylo zrovna příjemně. Možná měl blonďák přeci jen pravdu a měl by ho udat… ale zavřeli by ho? A stejně, co by mu dokázali? A pomohlo by mu to cítit se nějak bezpečněji, když věděl, kolik má kumpánů?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Uru Uru | 29. června 2015 v 22:51 | Reagovat

Ty vole až jsem ai normálně ohryzala nehty... Ale tak fájně to dopadlo.  :)  :D supr díl!

2 Marry Marry | Web | 30. června 2015 v 19:54 | Reagovat

No do... prčic... Tak toto bolo mega super. Ja som snáď ani nedýchala. OMG teším sa na ďalší diel. Už aby to bolo :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama