Vampire slaves: Prey 9. díl

26. června 2017 v 3:41 | Bara-chan |  Vampire slaves: Prey
Tentokrát přednastavuju na déle dopředu... aneb Bara-chan už si dělá prázdniny... Každopádně doufám, že se vám předchozí díl líbil, a bude se líbit i dnešní :)

Troška minulosti a vysvětlování... a s Rukim začíná být ouvej...

"Musíme doufat. Zkus se rozhlédnout… každý by raději všeho nechal a šel proti Kuraiům s čímkoli, co jim padne pod ruku. Ale nedokážou se semknout, chtějí mít svůj klid, a dokud je, do ničeho rýpat nebudou. Poslední král věřil, že by se s kuraiskými dalo jednat diplomatickou cestou. Chtěl jít s holou kůží proti ostří nože… a taky na to doplatil. Mírumilovnost je dobrá věc, ale i dobrého je někdy příliš."
"O tom víme své. Naše počty nejsou velké, ale určitě by se i od nás někdo přidal. Snad bude mít princ více rozumu a dá nám příležitost obrátit kartu."
"To by měl, jinak je možné, že se časem obrátí sama… bohužel v jeho neprospěch a pro Reitu, Rukiho a spoustu dalších bude pozdě."


Ruki se vzbudil překulený opět na své straně postele, tentokrát byl sám. Pomalu se začal zvedat a rozhlížet, netušil, jestli už je den, nebo ještě noc… vypadalo to tam pořád stejně ponuře. Trochu se sebral a šel se opláchnout, cítil se oproti včerejšku lépe. Ani nemohl uvěřit vlastním vzpomínkám… Prohlédl se v zrcadle, kromě kvetoucích modřin a pár škrábanců na sobě nic neměl. Dokonce bolest žeber trochu povolila a šrám na lýtku zmizel.
"Ruki?"
"Tady jsem!", zavolal zpět a ještě pořád trochu rozespale vyšel z koupelny. "Kolik je vůbec hodin?"
"Půl osmé. Venku je prý slunečno… ale my tu máme příjemný chládek. Pojď se nasnídat."
"Děkuju.", špitl s lehkým úsměvem a usadil se ke stolu. Pomalu do sebe soukal snídani a přemýšlel, jak se slušně rozloučit. "Zay… Jsem ti vděčný za to, co jsi pro mě udělal… ale rád bych už dnes odešel.", oznámil mu nakonec narovinu.
"Ještě je brzy na odchod-"
"To nevadí, už si nějak poradím.", usmál se a mile na něj pohlédl. "Mám doma spoustu práce a taky se po mně budou známí shánět."
Zayovi se jeho přístup přestával líbit. Už nebyl roztomile zmatený, sice mu neustále děkoval za vše, ale už neměl své stydlivé pohledy. Až moc si na jeho vkus začal uvědomovat dění kolem sebe a přemýšlet o realitě. Bylo načase zkusit si užít strachu…
"Dobře, tak… když myslíš…", pokrčil rameny a rukou poukázal ke dveřím. "Ještě se uvidíme.", široce se zazubil na jeho rozloučení a sledoval ho, jak hledí do chodeb.
Ruki absolutně netušil, kudy se vydat. Ohlédl se zpátky k Zayovi, ale ten nevypadal, že by byl ochotný poradit. Musel to tedy risknout, přinejhorším se vrátí a zkusí to jinudy. Pomalu kráčel temnou chodbou, rozhlížel se, tu a tam na někoho narazil, ale i když na ně zkusil promluvit, ignorovali ho. Až dokud nezaslechl větší hluk a dokonce smích…
"Promiňte…", nahlédl do větší místnosti plné lidí, "kudy se dostanu ven?"
"Ven? Proč bys chtěl jít ven?", ozval se smích jednoho z mužů.
"Musím domů-"
"Tady jsi doma. Měl by ses uklidnit… nemuselo by to s tebou dobře dopadnout."
Prcek zůstal stát na místě jako opařený. Nerozuměl, co to je za spolek, uznával, že někdo to tam bere jako domov, ale on tedy nehodlal.
"To je mi jedno, chci odsud pryč… jestli víte, kudy-", začal, ale zarazil se. Pár protočení očí, povzdechů, či tichý smích… Nechápal, co s nimi je.
"Zřejmě nějakej nováček, nesměj se mu…", zaslechl kousek od sebe, a uviděl dívku, co dala muži před sebou pohlavek.
"Promiň, hochu, ale odsud se nedostaneš… Ani nechápu, proč bys měl chtít. Máš tu všechno… a za trochu té krve…"
Ruki se otočil na místě, musel najít někoho normálního… Ale přeci jen byl stále více nervózní. Když si uvědomil, jak s ním na začátku zacházeli, Zayův jistý úsměv, že se ještě uvidí… Nejradši by se za ním opravdu vrátil a požádal ho, ať ho vyvede, ale pochyboval o jeho pomoci. Ten by si ho tam nechal napořád, a ne mu ukazovat cestu ven…
Netušil, do kolikáté z chodeb vkročil, občas si připadal, jako by chodil v kruhu, ale pak se přeci jen objevilo i něco, na co ještě nenarazil. Bloudil víc jak hodinu a začínal z toho bláznit… Jeho kroky byly čím dál zoufalejší a rychlejší, srdce mu rychle tlouklo, pohlcovaly ho obavy.
"Ruki…"
Trhl sebou, když se za ním ozval známý hlas. Pomalu se ohlédl a spatřil ten sebejistý úsměv. Spolkl poznámku, že tu není nic k smíchu, a raději přešel rovnou k věci.
"Kudy se mám vydat?"
"Pojď se mnou, jinak tu prochodíš celý den.", vzal ho Zay za paži a pomalu ho vedl. Ruki si trochu oddechl, a jen čekal, kdy se bude moct zase nadechnout čerstvého vzduchu. Ovšem chodba, do které vešli, mu byla povědomá… Znovu slyšel horlivé debaty, všiml si i pár soucitných pohledů…
"Počkej…!"
Tohle se mu opravdu přestávalo líbit. Chtěl pokračovat, domyslel si, že přece jen zahnul špatně, ale Zay mu nedovolil jít přímo… silou ho tlačil ke dveřím a nenechal si nic namluvit, ani se přetlačit. Otevřel a téměř ho hodil zpátky do místnosti.
"Stačilo?", optal se.
"Cože?"
"Myslím ta procházka…", prskl na něj jako na psa. Možná i hůř. Jeho hlas i chování nabralo na hrubosti, užíval si prckova zplašeného a nechápavého výrazu.
"Co tím chceš říct? Chtěl jsem, abys mi pomohl ven, ne sem zpátky!"
"Neboj, ven se dostaneš… až vítr rozfouká kousky tvého popela, a v tom ti rád pomůžu, jestli nebudeš poslušný…", tiše zavrčel a začal cenit své tesáky. Rukiho polilo horko, ale přesto měl husí kůži… Nepřítomně mu ustupoval, dokud ho nezarazila skříňka. Vzápětí ucítil pevný stisk a než se nadál, byl hozen na postel. Neměl se jak bránit, ruce mu byly uvězněny nad hlavou, a shodit ze sebe jeho zavalité tělo, by bylo i tak zřejmě nemožné.
"Nech mě-"
"Ššš… když budeš hodný, budu hodný i já…", začal se Zay znovu usmívat a ostré špičáky zase schoval. Vtiskl mu lehký polibek na líčko, neostýchal se pevně ho chytit za bradu, když mu jeho rtíky utíkaly… Přivlastnil si je a po chvíli šel rukou níž. Vklouzl mu pod tričko, v duchu se usmíval nad tím, jak se jeho drobné tělíčko vzpouzí. Konečky prstů mapoval jeho hladkou kůži, vnímal, jak se chvěje, jak mu srdce silně bije jako o závod.
"Přestaň!", křikl Ruki, když se konečně vymanil jeho ústům. Snažil se mu vzepřít, ale neměl dost síly, nehledě na to, že každý prudší pohyb stále bolel.
"Sám si ubližuješ…", zaslechl těsně vedle ouška. Látka na jeho těle se sunula výš, nenasytné rty si začaly přivlastňovat i hrudník… Na chvíli se pokusil zklidnit. Tušil, že on bude toužit po polibcích i jinde… Snažil se neklást žádný odpor, vyčkával, dokud nebude příležitost. Zay mu nemohl držet ruce věčně, přinejmenším ne tak pevně. Musel si počkat, až se trochu rozptýlí… ale bylo to nekonečné. Jakmile však stisk trochu povolil a také trochu sjel, okamžitě si z něj ruce vykroutil. Napřáhl se, aby mu jednu vrazil, ale byl zastaven a sám si schytal.
"Jsi vzpurnější, než bych čekal… ale už si tě zkrotím…"
"Ne-"
Jakákoli obrana vešla vniveč, ale musel se snažit. Přestože si schytával pohlavků a sám si ubližoval, když se ozývaly naraženiny, nemohl se mu jen tak nechat.
"Promiň, že ti kazím zábavu… Ale potřebuju tě.", ozvalo se klepání a na to se dveře otevřely.
"Co chceš?!"
"Našli jsme na něj páku a začal mluvit… jenže uprostřed omdlel."
"A to nemáš kýbl studený vody?", zavrčel vyšší.
"Obávám se, že tady nepomůže ani krev. Celou noc jsme dřeli, máme sami dost. Potřebuju, abys ho dal dohromady."
Zay nemohl skrýt zlost, avšak jeho zákusek musel počkat. Drapnul ho za ruku a surově táhl za dveře. Hodil ho na postel a s výhružkou, ať si své chování rozmyslí, za ním zabouchnul a otočil klíčem.
"Zmetek, chtěl mi jednu vrazit…", prskl, než se svým společníkem odešel.
"Nějak brzo tě přestává bavit…"
"Ale to ne… baví mě pořád, jen ať se vzpouzí. Je plný strachu a přitom má takový odhodlaný výraz… Ještě jednou na mě ale vztáhne ruku, tak mu ji zlomím."

Ruki okamžitě z postele vyskočil. Pohlédl na ni se zděšením, matrace i peřina byly od krve… Nechtěl ani vědět, co se tam muselo dít. Očima přeletěl celý pokoj, zastavil se u kuchyňské linky. S nadějí, že najde nůž či něco podobného, začal prohrabávat šuplíky. Jediné, co se v nich nacházelo, bylo však jen pár potřeb k vaření a základní příbor. Naštvaně zásuvku zpět zavřel a prohlédl i skříňky. Ani v nich nenašel nic, co by mu mohlo pomoct. Zarazily ho ale jedny dvířka, nebo spíš něco vyrytého na nich.

"Milý neznámý,
přestože nemůžeš mít ponětí, kdo jsem, zkus mi věřit a vezmi si ty rady k srdci. Těžko říct, jak dlouho ti bude bít, proto si ulehči každou chvíli, kterou tu strávíš, a nezapomeň, kým doopravdy jsi.
Možná ti Aoi sám vzpomínky nechá, ale pokud ne, požádej ho o ně. Věř mi, vyhoví ti. Vše bude složitější, ale stojí za to si uchovat sám sebe a nestát se bezduchým otrokem.
Nenech se ovládnout nenávistí, zkus Aoie poznat blíž, dřív nebo později za něj budeš ještě rád. Upíři zabíjí, aby byli silní a snad i pro zábavu… on se snaží jen přežít. Bude tě brát jako rovnocenného, ale neměl mu za zlé, když se bude přetvařovat a před ostatními se projeví jako správný Kurai.
Neváhej jít mezi lidi, ale musíš s nimi mít trpělivost. Ztratili sami sebe a jejich "pán" je to jediné, co mají a k čemu se upínají. Dej si pozor na kamarádství, dlouho nevydrží. Ale netruchli pro ně, uvnitř jsou mrtví od chvíle, co prošli branou.
A pokud tě můžu o něco požádat, řekni Aoiovi
Kdyby se o mně Aoi někdy zmínil, ujisti ho, že jsem ho měl… rád.
Kai "

Musel si to přečíst hned několikrát, nedokázal si to jen tak přebrat. Ale slova jako "Aoi", "Kai", "Kurai"… byla mu hrozně povědomá, jen kdyby si dokázal vybavit, kde nebo kdy už se s nimi setkal… V mysli měl prázdno, nešlo si vzpomenout. Více se tedy začal soustředit, co tím vzkazem bylo myšleno. Upíři, zabíjení, mrtví, otroci… Snažil se poskládat si všechno od začátku. Dílky do sebe zapadaly, jakýsi obraz z nich vyluštil a došlo mu, že ti kolem něj nejsou blázni, co věří v nadpřirozeno… ale že je v pořádné bryndě.

"Pohnulo se něco?", vyzvídal Uruha, už to nevydržel a musel použít telefon. Naposledy dostal zprávu, že bude porada, od té doby nic. Byl nervózní, hodiny plynuly, neměl ponětí, jestli už to začalo, nebo jak to vůbec v královském městě vypadá… Jediné, co ho utěšovalo, byla odhodlanost, s jakou se Tarea svého úkolu zhostila.
"Před půl hodinou začali teprve debatovat. A nejspíš dost výživně, dokonce pozavírali okna. Ozvu se hned, jak budu něco vědět."
"Zatím se připravíme na obě možnosti… každopádně, i kdyby to nevyšlo, budeme potřebovat, aby nám nějaká posila vyšla naproti. Máme jen posledních pár konzerv."
"Udělám, co budu moct."
"Díky.", trochu se pousmál. "A… je hloupé se takto ptát, ale jak ti je?"
"…žiju.", ozvalo se z druhé strany. Jen co se ujistila, že i oni jsou v pořádku, rychle se rozloučila a zavěsila. Uruha telefon raději svěřil Larsovi, měl nutkání na něj pořád zírat, jako by chtěl nějakou zprávu sám přivolat. Snad za celý život ho nepoužil tolik, jako za poslední den.
"Jak dlouho jim trvá, než se na něčem domluví?", optal se Kai.
"Dlouho. Asi je to jedna z výjimek, kdy nám něco trvá déle, než lidem. Chápu, kam tím míříš, ale… pokud se rozhodnou pro útok, nebude to jen kvůli Reitovi a Rukimu… Pro nás sice jsou prioritou oni, ale neměli by být… Důležitější je bezpečí celého klanu. Je to kruté, ale je to tak."
To chápal. Nemohli jedny jen tak přejít a pro druhé se vrhat do náruče nepřátel. Zároveň museli dbát i na celé území… nikdo nemohl tušit, co kuraiští vymýšlí. Přesto když si vzpomněl, jaké to tam bylo, nechtěl, aby to potkalo i Rukiho, a nechtěl raději ani vědět, co může potkat blonďáka.
"Kolik toho Reita vydrží?"
"Rei snese hodně… Všechno je ale otázkou času, a ani upíří tělo nezvládne vše…", pokrčil Uru rameny. "Něco mi říká, že je ještě naživu, ale obávám se, aby ten pocit brzy nezmizel…" Na chvíli se odmlčel a snažil se všechny tyhle myšlenky i osobní pocity odhodit stranou. Musel teď jednat a se všemi se připravit na okamžitý odchod, ať už by to bylo jakýmkoli směrem.

Tarea neustále přešlapovala na místě, nervozitou si málem okousala celý ret. Nebyla to ještě kdovíjaká doba, ale na to, jak byla situace akutní… Na druhou stranu ji to aspoň odvádělo k jiným myšlenkám a nemusela se tolik zaobírat vlastní bolestí. Občas se dalo zaslechnout nějaké nesrozumitelné hádání, jen nad tím zakroutila hlavou. Přestože ještě neproběhla korunovace, princovy návrhy by měly mít dostatečně velkou váhu. Ale pokud by byl princ příliš měkký a nechal se zviklat… nechal je dohadovat se o tom, co bude, a sami si rozhodli… Měla chuť tam vtrhnout a sama si na ně otevřít pusu.
"Klid, nemůžou tam být zavření věčně.", opřel se Kazu o zídku a založil ruce. "Nehledě na to, že lidi se sem dost sbíhají… Jak dlouho by chtěli zkoušet jejich trpělivost?"
"Ještě jsi žádnou takovou poradu nezažil, co?", uchechtla se. "Za posledního krále trvaly i dva dny. Nebyl schopný praštit do stolu a něco rozhodnout. Všechno řešili ti kolem něj a on jen souhlasil, či nesouhlasil… A sám něco vymyslet? Příliš se obával lidí, snažil se vyhovět všem, jeho noční můrou bylo, že ho nebudou mít rádi. Hlavně s nikým žádné spory, nebo dokonce tasit zbraně… ale kam nás to dovedlo…? Aspoň že poradci měli dost rozumu ho přimět k budování stráží a přísnému výcviku."
"Jak to dokázali? Nechtěl tasit zbraně, ale mít armádu bez práce…"
"Začalo to polovičními. Neměli se špatně, ale žili spíš na okraji, byla jim upřena některá práva… nikdy s nimi nebylo jednáno jako s námi rovnocennými. Po jednom z incidentů se rozhodlo, že každý muž poloviční krve musí nejpozději v deseti letech započít výcvik. Heiwa získala obranu a poloviční dokonce výsadní postavení."
Kazu si tiše zamručel pod nosem, moc tomu nerozuměl. Jestli jim pomohli opravdu tím, že je od dětství podrobovali vojenskému režimu… Na oko pro ostatní možná, ale jinak…
"Takže místo klidu někde na okraji, jsou vystaveni boji…"
"V dospělosti je na nich, jestli chtějí být součástí obranných jednotek, anebo působit jako skryté buňky a docházet na trénink. Jen pokud by byla nutnost, nezbylo by jim nic, než se chopit zbraně. Ale vzhledem k jejich původu se málokdy rozhodnou ustoupit a mezi strážemi je i čím dál víc žen. Chování Kuraiů je nemůže nechat chladnými…"
Krátit si čekání mluvením bylo příjemnější, než pochodování a hledění k oknům. A přestože Kazuhiro nemohl znát všechny detaily, měla si komu postěžovat a nakonec si vylila srdce i se záležitostí kolem Daiga. Kazu netušil, jestli je víc smutná či naštvaná… avšak celá záležitost kolem něj a přítele po boku ho mátla.

"Co je vlastně ten 'přítel po boku'?", optal se Kai. Po dlouhé strategické debatě se našel čas mluvit i o osobnějších věcech, a nejlíp se mluvilo o těch, kteří nebyli přítomní.
"Dřív byla pro ženu ostuda, pokud se někam sama vydala, nebo dokonce žila o samotě. Pokud neměla muže či bratra, později třeba syna, který by jí dělal garde a bydlel s ní, nedávalo jí to dobrou pověst.", začal Uru vysvětlovat. "Už je to sice dávno a nebere se to tak, přesto je to zvyk, který máme v sobě zakořeněný… Pokud chce dnes žena odejít z domova a nemá partnera, většinou se domluví s nějakou kamarádkou anebo žije s přítelem po boku. Je to v podstatě kamarád, který si na ni myslí, nebo se s nikým naopak nechce seznamovat, ale rád by, aby o něj bylo postaráno… důvodů se najde samozřejmě i víc. Tarea si nejdřív zvolila první možnost, pak oslovila mě a Daiga. Nebo lépe řečeno, když se nám zmínila, jeden přes druhého jsme se předháněli, ani jeden z nás nechtěl být jen přítel po boku…" Uruha se musel při téhle vzpomínce znovu usmát. "Problém se vyřešil, když mě jmenovali velitelem. Ustoupil jsem, nemohl bych se jí věnovat, jak by si zasloužila, a Daigo si po několika měsících dokázal získat její srdce."
"Ani jednou jsem ale neviděl, že by se k sobě měli víc…"
Aoi tomu nechtěl ani věřit, viděl ji jen chvíli, ale ani když stáli těsně vedle sebe, nezaslechl žádné tichounké špitnutí, neviděl, že by se nějak plácli…
"Daigo měl svůj přístup. Doma pro něj byla vším, na misích jednou z mnoha. Odděloval city a službu Heiwě. S Reitou byli taky dobří přátelé a být tu Dai… asi bychom se chvíli hádali, jestli jeho život za ten risk stojí."
"Ty, Uru…", ozval se mladík, "když už je řeč o Reitovi… Opravdu je princi tak podobný? Nebo jak se k tomu dostal?"
"Jsou si dost podobní a… vlastně mají z malé části i společnou krev. Jeho babička byla levoboček… a tím se jejich rodina dostala na okraj společnosti. Vesměs vyrůstal na ulici, rval se, kde se udála nějaká levota, tam byl i on… až ho to dostalo do basy. Tam si poprvé všimli podobných rysů a královská vláda usoudila, že by se z toho dalo těžit. Udělali mu nabídku, že vše, co provedl, bude zapomenuto, pokud se přidá k výcviku a bude sloužit královské rodině. Učil se všem dvorním způsobům, boji a opatření, kdyby se dostal Kuraiům do rukou. Když princ i on dospěli, nebyli jen jako příbuzní, ale skoro jako bratři. Dokud tedy neotevřel pusu… neměli šanci-"
Uruha se zasekl v řeči, když zapípal telefon. Rychle po něm chmatnul a zprávu si přečetl.
"Porada skončila.", oznámil a po všech se rozhlédl. Napětí jim bylo znát z očí, i když to bylo jen pár vteřin, co se odmlčel. "Půjdeme do boje. Máme počkat, přijdou nám naproti s krví."
Radost se nedala skrývat, ale byla mezi nimi i nervozita…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Týna Týna | Web | 26. června 2017 v 14:23 | Reagovat

super, porada dopadla dobře :) jsem ráda, že princ dostal rozum a jde proti nim. Jen doufám, že už pro Rukiho a Reitu nebude pozdě :(
Moc se těším na další díl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama