Projekt: Poslední šance 14. díl

19. ledna 2018 v 2:02 | Bara-chan |  Projekt: Poslední šance
Moc děkuju Týně a Shimě za komentáře :333
Čtrnáctý díl... Ruki venku, Kensuke popichuje... Snad se bude líbit :)

Nemohl si pomoct, ale pořád měl pocit, že na něj někdo kouká, a trochu i strach, aby se někde neobjevil Eruma anebo někdo z party. Na kotníku cítil tu plastovou věc a byl rád za dlouhé kalhoty. V hlavě ho hryzalo, jestli mu to blonďák nepovolil jen proto, aby policii zavedl k ostatním, chápal to jako jediné logické vysvětlení, proč ho tak jednoduše pustil ven. Přesto si tohle u Reity nedokázal představit, věřil, že by mu tohle neprovedl…


"Myslíš, že to zvládne?", usmíval se Kensuke a pomalu se otáčel na židli sem a tam. Seděl naproti Reity v jeho kanceláři a rozhlížel se kolem, jakoby tam předtím nebyl snad stokrát.
"Vím. Nemá vlastně ani co zvládat a určitě se vrátí, o tom nepochybuj. Jen mám strach, jestli se sejde se starou partou… mohli by se do něj pustit."
"Nevěříš mu nějak moc na to, jakou chvíli tu je? Jenom nerad jsem ti ten papír dával, a nebýt jakési té zkoušky, ani bych ti to nepovolil."
"Hned na začátku jsem věděl, že Ruki není zločinec, navíc od té doby dost povolil."
"Taky sis ale byl jistý, že nepodepíše."
Blonďák přestal zírat do monitoru a pohlédl na Kensukeho. Začínala ho štvát tahle podezíravost a jakési popichování, že jeho rozhodnutí bylo dost unáhlené… a vlastně špatné. Stačilo mu jeho vlastní svědomí. Tajně opravdu věřil, že se prcek z podpisu vykroutí a zůstane… Po černovláskově odchodu se uvnitř připravoval na každodenní nervozitu, ovšem s návrhem na rychlý výlet si oddechl…
"Říkám, že se vrátí. A ta tvoje zkouška… Není hlupák. I kdyby se měl uchýlit ke svému původnímu životu, neudělá to hned, co odsud vytáhne paty.", stál si na svém. "A žádný sázky nepřijímám."
"Nepřijímáš sázky? Odkdy?"
"Odteď.", zašklebil se a dál si hleděl své práce.
"Ani tě nezajímá, kde zrovna je?", založil Kensuke ruce na hrudi a nepřestával popichovat.
"Rozhodně ne dál, než v okruhu padesáti mil."
"Chováš se k němu jinak, než k ostatním."
Reita si povzdechl a vážněji se na něj zahleděl.
"Ke každému se chovám jinak. Je to moje práce. Nechápu, co tím chceš naznačit."
"Milý, ale uprskaný… poněkud komplikovaný… Jen tak si na něj někdo nepřijde, ale potřebuje něčí ochranná křídla… Drobný, roztomilá tvářička… není tohle tvůj typ?"
"Jistě… Uruha - vysoký, pěkné rysy ve tváři, a ty ruce… Aoi - hluboký pohled, pěkný vymakaný hrudník… Podle tebe je můj typ každý. Ale víš co? Nejsem tu od toho, abych si je prohlížel, jak jsou sexy nebo roztomilí. A pokud je tohle nějaký pokus od tebe, jak mě dostat, tak na to jdeš špatně."
Černovlásek si protáhl ruce a opřel se o stůl. Významněji na blonďáka pohlédl s kulišáckým úsměvem a skousnul si ret.
"Tím chceš říct, že… za jistých okolností… bych u tebe měl šanci?"
"Hm…", natáhl se k němu Reita se stejným výrazem a šibalskými jiskřičkami v očích, "tím chci říct, že bys mě musel vyhodit nebo znásilnit, protože ať už jsi můj typ, nebo ne, stejně jako oni jsi jen dalším členem tohohle ústavu. A díky tvé snaze, abych měl neustále dost práce, jsou moje hormony natolik otupené, že mě i sexy striptýz upoutá asi jako keramický trpaslík na zahradě."
"…pardon, ale…"
Uruha se nervózně ošil, když na sebe konečně upozornil. Kensuke málem vyletěl z kůže, na rozdíl od blonďáka, který o svém svěřenci už chvilku věděl. Být to Ruki, asi by se nedokázal před ním takto uvolněně bavit, ale vzhledem k Aoiově a Uruhově vztahu a době, jakou tam byli, se dokázali pobavit o všeličem.
"Nashledanou…", pípnul plavovlásek, když Kensuke zmizel i se svými růžovými tvářemi. I Reita byl trochu červenější, než obvykle, ovšem vybídl Uruhu, ať se posadí na pohovku a svěří se mu s tím, co ho tíží.
"Omlouvám se, že… asi jsem slyšel, co jsem neměl…"
"V pořádku, Uru. To se ti v životě stane ještě víckrát a je na místě to dál nerozmazávat.", pohotově se usmál. "Kvůli čemu jsi přišel?"
"Totiž… to vyrozumění, které jsem dostal…"
Uruhu trápil brzký odchod z ústavu. Samozřejmě byl rád, že ho označili jako schopného pro samostatný život a nepřipadal jim nebezpečný pro okolí ani pro sebe, ovšem černovlasý měl svůj pobyt vymezený na delší dobu. I kdyby to měl být jen půlrok, nechtělo se mu odcházet a s Aoiem se vídat jen jednou za týden.
"Neměj obavy, to že odejdeš z programu, neznamená, že to tady musíš hned opustit.", pousmál se blonďák. "Ještě rok poté máš možnost ubytování, jen už si to budeš muset vyřizovat a dotovat celé sám. Vyrozumění nabude platnost až v říjnu, do té doby máš čas, aby sis našel práci."
Plavovlásek měl rázem lepší náladu a s díkem už se zvedal, aby tu zprávu mohl říct Aoiovi. Ve dveřích se však ještě zastavil.
"Um, nic mi do toho není, ale Ruki prý dneska odešel…"
"A zítra se vrátí, s vědomím, že tady chce být a že tu nejsem od toho, abych ho peskoval.", usmál se Reita. "Utíkej, ať Aoi nepukne nedočkavostí."

Nervózně si podupával a sledoval známé ulice. Jediné, co se změnilo, byly rozkvetlé květiny a zelenější tráva. Jít teď na akci ve svém kostýmu, asi by mu tolik nemrzly nohy. Zatřepal hlavou, na tohle už nechtěl ani myslet. Připadalo mu to jako pitomost už tehdy, natož teď.
Blížil se k zastávce, na které měl vystupovat. Vstal a postavil se ke dveřím, ale už poněkolikáté musel uvnitř zakroutit hlavou. Na sedačkách vedle dveří spal muž, se sluchátky v uších, taška vedle něj jen tak volně ležela… Dřív mu na tom nic nepřišlo, později to vnímal jako jistou šanci… Dnes se těm lidem trochu divil. I když nežili někde v Evropě nebo Americe, všude se objevovali kapsáři a floutci, jako byl on… a jako jsou členové jeho bývalé party.
Vystoupil z autobusu a pěšky šel skoro půl hodiny, než se dostal ke svému mostu. Raději to trochu obešel, aby aspoň zmírnil šanci, že se potká s někým, koho by vidět nechtěl. Tentokrát se nemusel moc prodírat, trávu někdo nedávno posekal, naštěstí i tak nebylo dovnitř moc vidět.
"Ruki…", zaslechl a vzápětí ze stínu vyběhla známá postava. "Bál jsem se o tebe, když ses neozýval, myslel jsem, že tě dostali…"
"Taky že jo…", vydechl prcek a vyhrnul nohavici, "ale tak úplně mě nezavřeli. Mám šanci vyjít s čistým štítem, když to nepokazím. Chtěl jsem ti zavolat, ale bál jsem se, aby to neposlouchali. Zítra se zase vrátím a nevím, jak dlouho tam budu… ale nejpozději za tři roky bych měl být pryč."
Začal mu vyprávět o všem, co se stalo, když se rozdělili. O zatčení, Reitovi a snad každém dni, který tam strávil. Když si to takhle nahlas rekapituloval, nakonec mu to nepřišlo tak hrozné, jako když nad tím jen sám přemýšlel.
"To musí být hrozný… Eruma a tvůj otec v jednom a navíc se od něj nesmíš hnout."
"Ne, takhle to není. Nebýt toho Reity, tak by to bylo v pohodě. Můžu studovat, budu si moct něco vydělat… dost by mi to vyhovovalo. Nejradši bych ho nakopal do zadku, ale i s ním se to dá přežít, pořád to není takový narcistický hovado jak Eru… nebo ten, čemu se říká otec."
Povzdechl si, nerad přiznával, že to tam opravdu není tak hrozné.
"Radši mi pověz, co je s tebou… hlavně kvůli tomu jsem přijel.", kouknul na něj a vybídl ho, ať začne mluvit. Zdálo se mu, že se trochu zdráhá a na pohled vypadal sešle… Jeho tváře byly o dost bledší, trochu zhubnul a i jeho barevné pramínky byly pryč. Vlasy měl ledabyle stažené, jako by se už pár dní nečesal.
"Co bych pověděl… Nějak jsem, no… Snažím se najít práci, asi týden jsem pomáhal při nějakém odklízení, ale moc jsem za to nedostal. Někam natrvalo mezi lidi mě moc nechtějí, ale to asi chápeš…", mumlal si Jun pod nosem a snažil se působit nad věcí. "Dobrý je, že nemusím platit nájem a teď bude teplo… Pokud mě z tama nikdo nevyhodí a najde se pár takových příležitostí si vydělat, třeba se sebou trochu hnu a dám se do kupy. Stačí na pohled, ať mě někam vezmou, kde to bude lepší…"
"Počkej a to jsi teď sám?"
Mlčky přikývnul, ale vypadal, že mu to takto víc vyhovuje.
"Pohádali jsme se. Všichni. Po té akci, když jsme se vrátili… Začal to Takeru, prý jestli jsi nezdrhl i se vším, co nakradli. Kiisa se tě zastal, ale Ray do něj začal šít a pak i do mě… Řekl jsem, jak to bylo, a Erumu chytil strach. Prý že tě nevezme zpátky, jestli se objevíš, že už jsi moc nebezpečný… začali se bát, že něco na nás prozradíš, a prý bych měl taky radši jít. Když se hlasovalo, jediný Kiisa byl proti tomu a oba jsme se s Erumou strašně pohádali. Yuu navrhl, že bychom se všichni měli přesunout jinam, byli jsme příliš blízko místu, kde nás načapali, a ne zrovna nenápadně zašití. Zůstal jsem tady dobrovolně a Kiisara taky přemýšlel, že se trhne. Došlo i na pěsti a Eru se ovládal stále míň… musím se přiznat, že jsme měli fakt nahnáno. Nakonec se s ním ale Eru sám usmířil a ukecal ho… radši ustoupil, než aby přišel o dobrého kapsáře, však víš."
Ruki pokývl, tohle už dobře znal. A po tom všem, co slyšel, byl opravdu rád, že se mezi ně nemusel vrátit a ulevilo se mu, že tu nikdo z nich není poblíž.
Chápal Junův strach a uměl si představit, jak Eruma vyváděl. Pokud něco nešlo podle plánu, jeho nálady byly víc než vratké. Nejednou něco rozbil jen tak, aby si ulevil, a dokonce se neštítil ani někomu vrazit… Yuutaro by mohl vyprávět, nehledě na dva bývalé členy, kteří se sebrali a zavčas odešli po jeho prvním záchvatu zlosti.
"Dva dny na to odešli a… myslím, že na těch drbech o něm a Rayovi něco je… Hned druhý den byl Eru nápadně klidný a Ray… měl dost modřin na rukou, přes krk šátek a nevypadal, že by se mu sedělo zrovna pohodlně."
"Na jednu stranu je mi ho líto… na druhou si dokážu představit, že i kdyby to neudělal dobrovolně, stejně by byl nanejvýš poctěn."
"Jo, tvářil se tak…", přitakal Jun.
"No a… máš jak z čeho být?"
"Jo…", usmál se o něco přesvědčivěji, "pořád mám něco z lupu. Schoval jsem si pár věcí, Eruma byl vytočený, že si ani ničeho nevšiml. Ty, Ruki… nechceš jít dovnitř? Uděláme si něco k jídlu a zahrajeme jako dřív, hm?"
Prcek neváhal ani na chvíli, když věděl, že tam budou sami. Ačkoli měl tohle místo rád, sedět tu celý den nehodlal a s Junem chtěl strávit co nejvíce času. Cítil se zvláštně, když šli zpět a zahlédl onu starou omšelou budovu, která bývala jeho domovem. Na nostalgii bylo brzy, nijak se mu tam po tom nestýskalo, přesto měl v hrudi jakési nervózní mravence.
Vešel dovnitř, rozhlédl se… vypadalo to ještě hůř, než v jeho vzpomínkách. Nechápal, jak je to možné, že by si to schválně představoval lepší, aby mohl na Reitu nadávat oprávněněji?
"Asi sis už zvykl na jiný, co?", zaslechl za sebou. S úsměvem si odfrkl, nechtěl to přiznat. Zvyknout si na něco lepšího bylo tak snadné, i přes nějakého otravného blonďáka.
"Bez nich tu máš určitě klid, ale… být tu úplně sám… asi to není zas tak fajn…?"
"Co mám dělat," pokrčil Jun rameny, "zatím se to prostě vyplatí. Škoda, že Kiisara nezůstal, mohlo to být veselejší."
Slyšel ho mumlat za sebou a známé vrzání, jak lapl na gauč. Rozhlédl se kolem, vše bylo o tolik zanedbanější…
"Chvilku tu nejsem a už ti to tu přerůstá přes hlavu.", uchechtl se, ale nevypadalo to, že by se Jun smál. "Rád bych ti pomohl, ale… i kdybych se vrátil, co bychom zmohli. Začalo by to stejně - došly by zdroje a šli bychom krást-"
"Nemohl bys dodělat školu, nedal by ses do kupy a nenašel si pořádnou práci… jen hlupák by se chtěl vrátit. I když…" Junichi se na chvilku odmlčel a ohlédl se po něm. "Vlastně jsi tak trochu hlupák byl a já taky… poslouchat Erumu a dávat mu vlastní vydělané peníze, jakože do společné kasy… Je to jen delší měsíc, ale trochu ses změnil. Vypadáš jistější, víc přemýšlíš, než otevřeš pusu, párátka se ti taky trochu spravují…"
"No jo, za chvíli budu celej Reita…"
"Spíš máš najít sám sebe, ne? Jestli je nějakej… psycho… pochybuju, že by se z tebe snažil dělat svoji kopii…"
"Hlavně, když mi dal šlupku do nohy, to bylo psycho."
Rozesmál se s ním a vstal, když viděl, že to s tím úklidem myslí vážně.
"Tohle tvoje neustálé uklízení za zadkem mi taky docela chybí… abych pravdu řekl, až teď vidím, co všechno jsi tu zastal. Ani se mi nechce věřit, že po tobě musí ten Reita řvát, abys něco udělal."
"Už taky moc ne, ale prostě… Tohle jsem dělal, jednak protože ten bordel nemůžu snést, ale taky protože my dva jsme kámoši, každý jsme se tak nějak starali o něco… S ním se zrovna nějak kámošit nechci."
"Anebo protože jsi do mě byl zahleděný a doufal jsi, že-"
"June… tohle je dávno uzavřená kapitola…", přerušil ho Ruki. Nerad brousil kolem tohohle tématu. "Kdybys nebyl hetero, možná bych dál doufal, ale jednak jsi, a jednak po tom, co jsem tě blíž poznal, bych s tebou asi nevydržel.", vrazil mu do ruky připálený hrnec.
"Jsem na tebe moc velký bordelář, nebo tak špatně líbám?"
"Jsi bordelář a máš neustále pitomé otázky.", usmál se a konečně se probojoval ke dřezu, aby mohl nádobí umýt. "Až skončíme s tímhle, něco uvařím, a potom budeme mít času… až do zítra."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Shima Shima | 19. ledna 2018 v 17:59 | Reagovat

Taaak to bylo něco! *tleská*
Moc povedená kapitolka.
Už teď se nemohu dočkat dalšího dílu.

2 Týna Týna | Web | 21. ledna 2018 v 15:45 | Reagovat

Ten konec se mi strašně líbil, Ruki se vrátil a bordelář Jun popichuje :D
Navíc se mi líbilo, jak se Reita nedal a pěkně Kensukeho odpálkoval a Uru byl zlatý :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama