Projekt: Poslední šance 15. díl

22. ledna 2018 v 1:03 | Bara-chan |  Projekt: Poslední šance
Moc moc děkuju Shimě a Týně za komentáře :33 Moc si jich vážím :33
Fuuha, a je tu 15. díl a můžu vám s klidem říct, že jich bude určitě dalších 15... Doufám, že máte rádi dlouhé povídky a pokud ne, tak doufám, že vás neunudí... (se to kdyžtak pokusím zkrátit... :D)
Dnes hlavně Ruki a Jun, ale i trošku roztátých ledů mezi Reitou a Rukim :)
"June… tohle je dávno uzavřená kapitola…", přerušil ho Ruki. Nerad brousil kolem tohohle tématu. "Kdybys nebyl hetero, možná bych dál doufal, ale jednak jsi, a jednak po tom, co jsem tě blíž poznal, bych s tebou asi nevydržel.", vrazil mu do ruky připálený hrnec.
"Jsem na tebe moc velký bordelář, nebo tak špatně líbám?"
"Jsi bordelář a máš neustále pitomé otázky.", usmál se a konečně se probojoval ke dřezu, aby mohl nádobí umýt. "Až skončíme s tímhle, něco uvařím, a potom budeme mít času… až do zítra."


Reita se dlouho jen převaloval a nemohl usnout. Musel neustále přemýšlet nad tím, jestli udělal dobře, kde teď Ruki je, co s ním je… Nemyslel si o něm, že by byl nějak neschopný, ale obával se toho, kam šel a za kým. Nicméně zbývalo několik hodin a bude zpátky… to ho uklidňovalo a udrželo v posteli, jinak by asi musel jít k počítači a podívat se, kde zrovna je.

Ruki neměl ani ponětí o tom, jaké si blonďák dělá starosti. Byla sice hluboká noc, ale on i Jun se hlasitě smáli, chroupali opečené kousky pečiva a hráli spolu proti počítači střílečku. Naprosto bez starostí a bez nějakého povědomí o čase.
"Uhni, uhni!"
"Ne, já ho sejmu!", odstrčil ho Jun a div nepromačkal tlačítka na klávesnici.
"Ale tamti ho uzdravujou, nejdřív musíme je- no a je po tobě…", žduchl do něj prcek, ale nepřestával se soustředit na hru.
"To dáš i beze mě…"
Snažil se, ale sám neměl šanci. Občas vyhráli, občas prohráli, ale nepřestávali se smát a to ani neměli po ruce alkohol, jako tomu bývalo dřív.
"Nějak se mi zavírají oči…", zívnul Ruki a protáhnul se. "Asi už jsem fakt zkaženej… ale moc se mi nechce jít spát…"
"Ale jen se prospi, ten tě nenechá chrnět odpoledne… Co že jsi říkal, že máš zítra?"
"Trénink v posilovně za dnešek… učení…"
"Víš, co? Budem si volat… a jestli na mě přijdou, zažalujem je za omezování… jak to je?"
"Nevím, ale je to dobrý nápad.", uchechtl se prcek při představě, že by mohl mít v něčem před Reitou navrch, a sjel po opěradle dolů. "Dobrou noc."
"Dobrou."
Usnul téměř okamžitě, ale stejně rychle se i probudil při prvním otočení. Netušil, jak by se na proseděném gauči uvelebil, pořád ho někde něco tlačilo, místa bylo jen střídmě, a když už by to samou únavou překonal, vzbudila ho ráno zima. Zvedl se a natáhl pro bundu, než se ale zpět položil, pohlédl na druhou stranu místnosti, na starou zašlou postel se zarezavělou pelestí. Junichi tvrdě spal, schoulený do klubíčka v mikině a napůl přehnutou dekou, aby lépe zahřála. Uhnul před tím pohledem a prohrábl si vlasy… Mezi prsty se mu zasekávaly zacuchané prameny a v ústech měl nepříjemnou pachuť. V klidu a bez jakéhokoli smíchu se rozhlédl a uvědomil si, jak hrozné toto místo je. Věděl to i předtím, ale pořád s tím dokázal žít, pořád se držel myšlenky, že je to jen přechodné období a rozhodně přijal raději tohle, než aby se vrátil domů.
Přemýšlel, dokázal by zůstat i teď? Znovu se všeho vzdát? A měl k tomu důvod? Ne… Reita ho nejen několikrát seřval jako psa, ale rozhodně ho i zhýčkal. Podařilo se mu vštípit pod kůži, aby chtěl víc… obzvlášť když to má na dosah. A stačil mu k tomu měsíc… Byl naštvaný, ale na druhou stranu rád, jako by se prolomily zábrany, či jakýsi strach nejen chtít pro sebe něco lepšího, ale skutečně si za tím jít.
Stále měl ale starost o Juna. Netušil, jak by ho mohl dostat z jeho bludného kruhu, ale věděl, že mu nemůže pomoct, dokud bude pomoc potřebovat i on sám. Předtím velmi ochotně přijal jeho ruku, zdálo se to logické, byli dobří přátelé, a komu jinému by měl věřit, s kým jiným doufat, že bude lépe? Jenže on jeho stav nemohl zlepšit a oba se propadli ještě hlouběji… Asi byl čas zkusit to z jiné strany a obrátit se k tomu poslednímu, koho by byl ochotný požádat. A taky se dost snažit, aby od něj mohl odejít co nejdřív…
Ač ho zmáhala únava, zůstal hledět na temný strop, na kterém bylo s každou hodinou, kdy bylo slunce výš, znát, jak je špinavý, oloupaný a opředený pavučinami. Tohle si uvědomit předtím, asi by pod něj ani nevkročil. Byl to on, kdo se o vše staral, a nedokázal pochopit, že za tak krátkou dobu se to tam mohlo takhle zaneřádit.
Z opačné strany místnosti se ozvalo nesrozumitelné zamumlání, po chvilce znovu a vzápětí s přidušeným výkřikem zavrzala postel, jak se Jun prudce posadil.
"Ještě pořád se tě to drží?", znovu se Ruki zvedl, aby na něj viděl.
"Ty už jsi vzhůru?"
"Už nějakou dobu.", pousmál se. "Zvykl jsem si na větší komfort."
"Co Eruma odešel, zdá se mi o tom jen občas." Jun chvíli mlčky seděl a probíral se, pak i s dekou přes sebe vstal a šel se usadit k prckovi. "Nedělej si o mě starost, nejsem takhle sám poprvé. A něco je na tomhle přeci jen fajn… máš neomezený počet pokusů a není tu z ničeho strach, protože horší už to být nemůže.", uchechtl se. "Dáš si čaj?"
"Já ho udělám.", nabídl se Ruki, aby utekl jeho řečem i příležitosti vidět mu do tváře.
"Jsem rád, že ses tu ukázal… Vědomí, že na mě ještě někdo myslí a dokonce v dobrém, člověku hned zlepší náladu."
"Nevím, kdy se sem znovu dostanu… žádný vycházky nemám. Můžu být jen tam anebo venku.", zalil dva hrnky a postavil je na stůl. Podíval se do skříňky, co by našel na snídani, lehce se usmál. Zdálo se, že se o sebe Jun přeci jen stará.
"Říkal jsem, že si budem volat. Můžeš jednou za týden, ne? To stačí, tady se stejně nic dít nebude."
Nijak to nekomentoval, pokusil se jen na rtech vyloudit drobné pousmání.
Pokusil se dát do kupy, jak jen se dalo, promluvit si s Junem o všem, na co během volných chvil v ústavu myslel, a neměl s kým probrat. Utíkalo to ale příliš rychle. Slunce stoupalo stále výš a nenápadně ho popohánělo.
Nechtělo se mu loučit, ale měl nejvyšší čas, aby si vyšel. Slíbil Reitovi, že bude kolem oběda zpátky a hodlal svůj slib dodržet, aby si nepokazil důvěru. Nejdřív se jen nenápadně koukl po hodinách, pak už se nervózně tetelil a neměl se moc k tomu, aby vstal a sám to rozhodl. Jun však nebyl slepý a povzbudivě ho poplácal po paži.
"Zvládni to tam s ním… a ať na tebe moc nekřičí."
"Díky.", objal ho prcek. "Opatruj se a najdi si práci… cokoli tě vždycky trochu posune z místa. A uklízej si tu.", uchechtl se.
"Budu… a přinejhorším ti pošlu S.O.S., abys mě přišel zachránit.", vrátil mu Junichi úsměv a šel ho vyprovodit. "Příští týden se uslyšíme, tak se nemusíme kdovíjak loučit.", zastavil se ve dveřích a mávnul mu. "Měj se."
"Ty taky… a mrkni mezi matrace na gauči… všechno ti uklízet nebudu.", prohodil Ruki ledabyle a spěšnějším krokem se vydal na autobus. Co kdyby se Jun podíval hned a ještě za ním vyběhl…
Junichi se za ním chvíli díval, než se s povzdechem vrátil zpět do své místnosti. Ačkoli to tam po tom velkém úklidu vypadalo líp, pořád to nebylo nic moc. Každý den váhal, že by se přestěhoval do jiného pokoje, ale lepší měl jen Eruma, a pokud by se vrátil, čekala by ho slušná nakládačka.
Prohlédl si pohovku a mezi matračkami zahlédl kus papíru. Trochu je od sebe odtáhl a v ten moment měl chuť prcka přerazit. Na složeném listu bylo napsáno: "Já je teď potřebovat nebudu" a skrývalo se v něm několik bankovek. Ruki si nechal jen to nejnutnější, aby se dostal zpět, a celý zbytek mu věnoval.

"Ne.", odsekl Reita, hned co vzal do rukou mobil. Už jen když viděl Kensukeho číslo, bylo mu jasné, na co se chce zeptat. "Poledne je ve dvanáct… Nebudu se dívat, kde je, dokud neuplyne čas. Jo, mám svoje metody a ty máš svoje papíry… No a co, že jsi šéf, to ty ukecáváš mě, abych tu pracoval, já se toho místa nedoprošuju… Ha ha ha, už se třesu. Počkej, přišel Uruha, promluvíme si večer. Zatím."
Vydechl a opřel se do křesla. Doufal, že Kensuke není zrovna v kuchyni, aby jeho lež prohlédl, a dál si už poněkolikáté procházel veškeré Rukiho záznamy, včetně všech novinek, které zjistil. Všechno, co o něm věděl, se snažil dát do jakési skládačky, najít správné místo pro každý dílek a složit dohromady alespoň přibližný obraz o tom človíčkovi, který o sobě dobrovolně nechtěl nic říct.
Tiché zapípání ho vyvedlo z myšlenek, vstal a přinutil se jít dolů do prádelny. Znal se, neudělat to hned sám, nejspíš by zapomněl později Rukiho poslat. Seběhl schody až do sklepa, popadl koš a v rychlosti do něj skládal suché oblečení. Tiše si pod nosem mumlal, že přeci jen je docela fajn, když ještě někdo nepracuje a může ho zaúkolovat věcmi, jakou jsou tyto.
Do schodů kráčel o něco pomaleji, v kapse už štrachal klíč, když se na sotva znatelný moment zarazil. Před jeho dveřmi stál drobný mladý muž, trošku rozcuchaný a vypadal sklesle. V rukou držel tác s kastrůlky.
"Zdravím… Potkal jsem dole Uruhu.", poukázal na tác v rukou.
"Ahoj, Ruki.", Reita měl ve tváři okamžitě široký úsměv. Podepřel si koš pod paži, aby mohl odemknout, a hned ho pustil dovnitř. "To je dobře, už mám docela hlad. Obědval jsi cestou nebo sis počkal?"
"Taky budu jíst.", zaslechl z kuchyně. Prcek věci položil na stůl a běžel se upravit a umýt. Než blonďák stačil své věci roztřídit a co mohl, také uložit do skříně, nachystal oběma na stůl a čekal, než se Reita připojí.
Oproti včerejšímu dni bylo jídlo o dost chutnější. Začínal pochybovat, jestli ho do té kuchyně vůbec vezmou s jeho kuchařskými dovednostmi.
"Nebojte, nemám blechy.", zamumlal, když viděl, jak si ho Reita prohlíží. "Nebo jsem měl prvně jít zas tam na tu hygienickou stanici?"
"Ale to ne. Jen mi přijdeš poněkud smutný na to, že jsi mohl volně odejít. Nestalo se něco?"
"Ne…", zakroutil hlavou a nejdřív se k tomu netoužil vyjadřovat, nakonec však spustil. "Jen jsem asi čekal něco jiného…"
Blonďák se trochu stáhl, obával se, aby nevstoupil na příliš tenký led, ovšem dokud si Ruki pořádně neuvědomoval svůj návrat a trochu mluvil, hodlal toho využít.
"Smím se zeptat, kam jsi šel?"
Ticho a Ruki dokonce přestal jíst. Led zřejmě začínal praskat.
"Neměl jste mě snad celou dobu na očích?"
"Ne. Samozřejmě je povinnost zaznamenat celou trasu, kde ses pohyboval, ale to dělá počítač sám. Nedíval jsem se, a pokud mi to nechceš říct, zůstane to jako tvoje soukromá záležitost."
Další chvíle ticha, kdy prcek váhal, ale nakonec se znovu chopil příboru.
"U kamaráda… měl jsem o něj starost.", odpověděl na jeho otázku a vzápětí si uvědomil, že by mu měl říct něco navíc. "A chtěl jsem se zeptat… ty hovory jednou za týden… pořád to platí?"
"Jistě. Potřebuješ nějaký konkrétní den?"
"Ne, to je jedno.", trochu se s úlevou pousmál a dorazil svou porci.
Automaticky umyl a sklidil nádobí, nachystal věci, aby si je zase někdo mohl odnést, a zalezl k sobě do pokoje. Usadil se hned za stůl, aby se vrhl na učení, vyrušilo ho ale krátké klepnutí na dveře a blonďatá hlava v nich.
"Něco jsem ti slíbil, než jsi odešel…"
Nadechl se, zvědavost ho znovu pokoušela, ale v duchu si říkal, kdoví, co to bude za hovadinu. Člověk jako Reita mohl být nadšený klidně i z informace, že má být teplý prosluněný týden. Na úsměvné tlachání náladu neměl a na rozebírání minulosti teprve ne.
"Asi ještě pořád není ta správná chvíle…", tiše pronesl, aniž by se na něj podíval. Otevřel si sešit a začal listovat v učebnici, doufal, že ho svou zaměstnaností odežene.
"Dobře. A… měl by ses vyspat, takhle v hlavě stejně nic neudržíš."
Když se po něm nevěřícně ohlédl, dveře už byly zavřené. S povzdechem se podíval na stůl zpod těžkých víček a neochotně mu dal za pravdu. Oči sotva že držel otevřené a o soustředění ani nemohla být řeč.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Týna Týna | Web | 23. ledna 2018 v 12:56 | Reagovat

Je moc hezké, že prcek Junovi alespoň trošku pomohl a že je v pořádku :)
Jen doufám, že Jun najde brzo práci :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama