Projekt: Poslední šance 37. díl

9. dubna 2018 v 3:00 | Bara-chan |  Projekt: Poslední šance
Děkuju moc Alex a Týně za komentáře :33 Udělaly mi velkou radost :33
Dneska opět kuchyně, Rukiho čeká další zkouška... a tak dále, doufám, že se bude líbit :)

Prcek se vzbudil polámaný a s vyhlídkou na třetí dvanáctku. Seděl na posteli a dával si dohromady nějakou motivaci, proč vůbec vystrkovat čumák z pokoje v takovou dobu. Těšil se na kluky, vydělá si o něco víc, pomůže Kaiovi… a ač to nerad přiznával a okamžitě tuto myšlenku zakopal do trezoru k jeho myšlenkám o milém a zároveň sexy Reitovi, důvodem také bylo legální vyhnutí se učivu. Za tohle se na sebe nemohl zlobit, že se fláká… a přitom mohl dát hlavě pohov.


"Dobré ráno.", usmíval se na něj blonďák. Prcek se při pohledu na něj zarazil, jeho úsměv byl svěží, vlasy měl téměř suché a neměl na sobě ani spací triko ani svůj obvyklý sportovní úbor, nýbrž bílou košili a tmavé plátěné kalhoty.
"Dobré… kolik je hodin?"
"Půl šesté."
"A… chystáš se někam?", optal se prcek a usadil se ke stolu se svou snídaní.
"Představ si, že do kuchyně. Kensuke mě vzbudil, jestli bych za Kaie nezaskočil. Sice nevím, co tam budu dělat, ale… dneska se mě asi nezbavíš."
"Kai nám dal instrukce. Slíbil, že nás v poledne přijde zkontrolovat.", usmál se a při pomyšlení na Reitu se začínal opravdu těšit. Očekával trochu zmatek, nejistotu a docela dost zábavy. A hlavně představa blonďáka, který hledí na Kaiův harmonogram, v něm vyvolávala pobavení.
"Pokud bude schopný…", tiše si Reita odkašlal.

Rukiho představy se nelišily od reality. Blonďák si přečetl, jaké menu si Kai na celý den nachystal, oči si div nevypoulil na dva z obou stran popsané papíry, kde byl návod, jak připravit hlavní chod i moučník, včetně servírování. Poté si prohlédl osazenstvo kuchyně a tiše si povzdechl.
"Dejte mi na starost, s čím potřebujete pomoct… ale tomuhle nerozumím. Kai vás určitě už kdeco naučil, tak věřím, že se toho dobře zhostíte."
Tímhle celé zahájení dne skončilo a chopil se krájení, skládání, vychystávání… zkrátka nejjednodušších věcí, které byly potřeba. Když dopoledne přišla posila, stáhnul se s notebookem za pult a dělal si svou práci. Jen občas po nich kouknul, aby mezi hihňáním nedělali i nějaké hlouposti, stihl dokonce napomenout Aoie s Uruhou, ať si uvědomí, že jsou v práci a ne někde na rande, jinak byl naprosto v klidu.
Brunet se objevil krátce po půl druhé a připomínal spíš ducha, který se pokusil zhmotnit. Mít na sobě rondon, splynul by s bílými zdmi.
"Zdravim…", vydechl a přivřenýma očima se rozhlédl po kuchyni. "Jak to jde? Všechno… dobrý?"
"Ne tak perfektní, jako když vaříš s náma, ale myslím, že dobrý. Nikdo si nestěžoval, stíháme…", pousmál se Yukina, ale nebyl si jistý, jestli ho Kai vůbec vnímá. "Budeš jíst?"
"Jenom to ne… Schovejte mi na večer… nebo na zítra…"
"Zkus polívku, postaví tě na nohy.", zhlédl ho Reita od hlavy až k patě. "A že to vážně potřebuješ."
"Jo, Kocovina-san by se mnou nejradši strávila celý den v posteli…"
"Sexy taťka, kdo by tomu odolal.", uchechtl se a odsunul své dokumenty, aby si vedle něj brunet mohl sednout.
Kai do sebe dostal půl misky polévky, chvíli je nepřítomně pozoroval, zatímco si na čele držel studený obklad, a poté se vydal zase domů. Potřeboval se dát dohromady dost na to, aby zvládl cestu do nemocnice, a vyspat, aby další den dokázal fungovat jako obvykle.

Prcek se nezmohl ani na sprchu. Dokonce si ani nepamatoval, že by měl nějakou oficiální večeři. Padl do postele a oči se mu rozlepily až ráno, když ho světlo lechtalo na víčkách. Zamžoural po pokoji, s rozbolavělým zamručením si protáhl zkroucenou ruku a koukl na budík. Zbývalo necelých dvacet minut, než začne řvát.
Nehodlal mu však dát příležitost. Dřív, než se rozleží, z postele vyskočil a vypnul ho. Čas navíc využil v koupelně, když se pořádněji probral sprchou, a jak se díval na svůj obličej, chtělo to vzít do rukou strojek.
"Nemohl jsi dospat?", usmál se Reita, už jako obvykle s ručníkem kolem krku a mokrými vlasy.
"Asi už tik…", odvětil mu Ruki a nachystal na snídani. "Budu až do pátku posunutý…"
"To budeme dva. Ale jsem rád, že jste Kaie dokopali trochu se uvolnit. Samozřejmě jsme tenkrát zapíjeli i Mayu, ale nepamatuju si, že by se někdy opravdu zřídil." Blonďák vypadal, že má ze vzpomínky na zombie Kaie trochu i škodolibou radost.
"Co učení, nepřetrhlo ti to rozvrh?", zeptal se.
"Ne. S Hiroko jsem domluvený a na zkoušku mám probrané všechny okruhy, teď už to jen udržet v hlavě."
Blonďák se usmál, věděl, že Ruki bude ve stresu, ale stejně všechno zvládne bez problémů. Dosnídal, požádal ho, aby uklidil v kuchyni, a zalezl k sobě. Potřeboval vyplnit složky a u Rukiho byl ve skluzu s táborovým posudkem.

Tentokrát byl Ruki nervóznější, než při první zkoušce. Co kdyby mohla rozhodnout o jeho stipendiu? A taky byl neuvěřitelně naštvaný na blonďáka, který postával u jedné nástěnky a koumal práci mladších studentů. Samozřejmě s ledovým klidem a občas prcka nabádal, ať se uvolní, že vše dopadne dobře. Ruki měl pocit, že v tuto chvíli by se mohl uvolnit a cítit lépe, jen pokud by ho mohl nakopnout do jeho… velmi přitažlivého pozadí, co se rýsovalo pod oblekovými kalhotami. Možná by ho ani tak nechtěl nakopnout jako stisknout v rukách- S tichým povzdechem vzal i tyto myšlenky a zařadil je do zakázaného trezoru. S takovým tempem bude jeho pomyslný trezor plnější, než přihrádky s učivem.
"Matsumoto Ruki?"
Trošku sebou trhl, když se probral ze zamyšlení, a vstal z lavičky. Naposledy kouknul po Reitovi, který se usmál pohledem "buď v klidu, už teď to máš v kapse", a vešel do třídy před malou porotu tvořenou vyučujícími.
Zkouška probíhala jako vždy, až na jeho přetrhané soustředění. Před oči se mu tu a tam zjevila představa blonďáka, spícího na ošetřovně… na jeho zadeček… Snažil se je rozhánět, avšak výsledkem bylo plácnutí první věci, která ho napadla, jako odpověď na otázku, kterou slyšel snad jako z povzdálí. Ani netušil, kdy naposledy někomu takto pohotově odpovídal, ale vše nabralo takové tempo, že neměl ponětí, co to vlastně říká za věty, slyšel jen svůj hlas přehozený do anglického režimu a probudil se ve chvíli, kdy na tabuli dokončil cvičení.
"Výborně. Uvidíme se příští měsíc.", dostal zpět své poznámky i index. S růžovými tvářemi se uklonil a vyšel ze třídy, Reita zrovna zkoumal nástěnku na opačné straně chodby a byl v předklonu, aby přečetl i drobnější písmo ve spodní části. Lepší výhled Rukimu dopřát nemohl.
"Hotovo.", pokrčil prcek rameny, pořád trošku rozhozený, ale nervóznější než uvnitř při zkoušce.
"Dneska jsi to vzal rychle… Se tě ani nepotřebovali ptát, aby věděli, že všechno umíš, ne?", uchechtl se Reita a přestože bylo důležité jen projít, vzal si od něj index a nepřítomně jím zalistoval.
"Dneska jsem byl spíš mimo. To tvoje uvolňování mysli mě vykolejilo."
Blonďák se zastavil na místě, zahleděl se na čísla a poté na prcka. Věřil mu, věděl, že je chytrý a připravuje se opravdu poctivě, přesto nečekal, že Ruki dosáhne nejlepšího dosavadního výsledku zrovna po dvoutýdenní odmlce a s dalšími naloženými úkoly.
"Uvolňování mysli zřejmě funguje…", prohodil a rozevřené stránky mu ukázal. Ruki na ně zamžoural a poté si malý sešitek vzal zpátky, jako zhypnotizovaný hleděl na řádek s ohodnocením devadesáti pěti procent.

Prcek nadšením přímo zářil a po návratu zpět si oběd vychutnal, snad jako nikdy, a poté se zavřel u sebe v pokoji a nechtěl vycházet ani na svačinu. Najednou měl tak velkou chuť pustit se do malování, že vzal do rukou paletu, začal míchat barvy a dokončovat svůj náčrt z minulého týdne.
Jeho myšlenky se pomalu promítaly na plátno, zapadaly do sebe v nejmenších detailech. Co si nepamatoval, dokázal si domyslet, nebo se podíval na fotografii. Cítil se, jako by po dlouhé době mohl opět zhluboka dýchat.
Pracoval celé odpoledne a ukázal se až u večeře. Ani tak ale nebyl hotový a spokojený se svým dílkem, plánoval pokračovat i další den. V hlavě se mu hnaly představy, co dotvoří jako první, čím bude pokračovat, a naprosto automaticky nachystal po dvou talířcích i miskách, skleničkách… Reita do kuchyně dorazil akorát, když mu naservíroval jeho porci.
"Itadakimasu~ Ah, Ruki…", začal se blonďák křenit, "jsem rád, že ses pustil do malování."
"Jak…?"
"Tady… troška modré barvy…", ukázal kousek nad obočí a viděl, jak Ruki uvažuje, jak se mu tam barva mohla dostat. On to tipoval na odhrnování neposedných vlásků.
"Teď už konečně s čistým svědomím můžu. A taky se musím přiznat, že opravdu chci."
"Pustil ses do těch hor, nebo jsi dostal jiný nápad?"
"Zítra to dokončím a pak ti to ukážu.", slíbil prcek, aniž by mu přímo odpověděl. Ať je Reita taky chvíli zvědavý. Stejně však nevydržel a k malování využil i večerku, snad jako by nemohl usnout, dokud nebude práce hotová.
Druhý den přesto pokračoval, dokud nebyl aspoň částečně spokojený. Reitu nechal jen chvíli nakouknout a pár dalších dní upravoval různé detaily. Pokaždé když se na obraz podíval, viděl něco, co by poupravil. Až poté, co vydržel tři dny nesáhnout po barvách a štětci, prohlásil před blonďákem své dílko za hotové. S růžovými tvářemi přijal další z pochval a pípnul, že by mu obraz chtěl věnovat.
Blonďák byl nadšený. Věděl, že má talent, ale to, co viděl, bylo nad jeho chápání. A že mu Ruki věnoval své hodiny práce, ho trošku chytlo za srdíčko. Neodolal a odpoledne, když byli všichni na hřišti, si obraz pověsil na zeď v obývací části. Ani netušil, jak svým gestem prcka překvapí.
Ruki, když otevřel dveře a první, co uviděl na dlouhé nudné stěně, byl jeho obraz, šel málem do kolen. Snad jako by jeho podvědomí očekávalo opakování historie, jako by se v duchu připravoval na nález té krásy v popelnici.

Jako by se všechny dny náhle smrskly na polovinu. Celé dopoledne se učil, odpoledne si musel splnit další povinnosti, pokud se jim takto dalo říkat, a přitom neustále jen myslel na kreslení či malování. V knize neviděl řádky s písmeny, ale před očima měl rovnou celý film a momenty, které by tak rád vykreslil, si zakládal. Místo vyprávění chtěl některý ztvárnit. Dokonce se nechal přemluvit Uruhou a Aoiem, aby jim nakreslil karikatury, přestože to nikdy předtím nezkoušel. Když mu Jun naposledy volal a řekl mu o prodloužení smlouvy, byl nadšením bez sebe. Chybělo snad jen to, aby se on, Jun a Kiisa zase sešli, zahráli si spolu… čím dál častěji na tyto momenty vzpomínal a toužil si je zopakovat. Tehdy byly vysvobozením ze svěrací kazajky domova, teď byly posledním dílkem do jeho skládačky absolutní spokojenosti.
Tedy, téměř posledním. Září se pomalu chýlilo ke konci a vyrozumění ze školy stále nikde. Každé ráno byl jako na trní, u oběda pokukoval po blonďákovi, zdali něco neví… ale vypadalo to, že Reita začíná být také nervózní.
"I třicátého je pořád září.", pokrčil rameny na nevyřčené výčitky, jak dlouho je nechají čekat. "Určitě ale neměj strach, že by na tebe zapomněli."
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Týna Týna | Web | 9. dubna 2018 v 16:35 | Reagovat

Líbil se mi zřízený kai. Úplně jsem s ním soucítila :)
A Rukimu jsem moc přála, aby zkoušku zvládnul a on hned 95% :) Navíc jsem moc ráda, že začal kreslit a znovu se usmívá a je tak uvolněný :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama