Projekt: Poslední šance 46. díl

11. května 2018 v 3:30 | Bara-chan |  Projekt: Poslední šance
Děkuju moc Týně za komentář :33 Doufám, že se ti bude líbit i dnešní díl :)
S Rukim šijí emoce a Reita je stále v pasti mezi Kensukem, sebou a Rukim...

Rukimu z toho bylo úzko. Netušil, jestli má být víc zhnusený sám nad sebou, nebo nad blonďákem, který by k němu měl přijít a konejšit ho, ale místo toho svou pozornost věnoval jen papírům a notebooku.
Reita si málem rval vlasy, ale nemohl vstát, nemohl jít za Rukim a obejmout ho. Věděl, že si Kensuke bude dávat dobrý pozor a cokoli využije jako záminku, aby prcka dostal pryč. Klidně ať s ním Ruki nemluví, ale pořád lepší se s ním jen míjet na chodbách, než aby o něj přišel úplně…
Zítra to nějak vydrží a od dalšího dne už bude Ruki ve svém. Čas to napraví a snad se prcek nevrátí o tolik zpátky, aby se uzavřel před světem nebo se vykašlal na vše, co se mu snažil vštípit. A i kdyby přeci jen… možná by černovlásek ze svého požadavku ustoupil.


"Ahoj." Ruki svůj pozdrav odsekl, chňapl po zástěře, že málem přitom urval háček na stěně, a začal ji horlivě uvazovat, div sám sebe neuškrtil. Aoi s Uruhou mu nestihli odpovědět na pozdrav, místo toho si spolu vyměnili tázavé pohledy.
"No, dobré ráno.", odkašlal si nakonec Uru a snažil se o lehký tón v hlase. "Koukám, že si mě tu chceš ještě užít, než odejdu.", usmál se.
"Já už nechci vůbec nic. Hlavně ne být v jedné místnosti s tím…" Ruki nenašel žádné vhodné slovo a nechal svou poznámku raději vyznít do ztracena. Zatěžovat si blonďákem hlavu neměl v úmyslu - proto taky přišel na směnu a nezůstal se nahoře nimrat ve vzteku a pocitech vlastní zbytečnosti a špinavosti.
"Pohádali jste se s Reitou?"
"Ne, vůbec ne."
"A smím se zeptat-"
"Ne. Promiň, Uru, ale teď o tom nechci mluvit."
Vešel do kuchyně a jen zamumlal na pozdrav Kaiovi, který měl náhle široký úsměv ve tváři. Prcek musel přemýšlet, jestli se i on musí takto přemáhat, aby z nich něco vykřesal, a pak by je nejradši někam vyexpedoval. Ale Kai neměl žádné své svěřence, nikomu nepromlouval do duše, byl prostě kuchař… Učil je, aby měli po odchodu z ústavu aspoň nějakou možnost.
"Výborně, dneska to půjde jedna radost.", zamnul si brunet ruce, když viděl celé osazenstvo, a rovnou nalistoval o pár stránek dál a obeznámil je s dnešní prací. Ruki si povzdechl, jemu dnešek přišel všelijaký, jenom ne jedna radost.

"Ruki! Měl bys vstávat!", klepal blonďák na dveře prckova pokoje, když už potřetí zvonil budík, ale nikdo se ho neobtěžoval zaklapnout. Neslyšel z koupelny téct vodu, ani se nikdo neozýval, proto otevřel a alarm vypnul.
"Ruki-"
Už když vkročil do místnosti, zůstal zaraženě hledět na zaneřáděnou zem, plnou útržků. Okamžitě se obrátil k posteli, ale nikdo v ní neležel. Trhlo v něm, ale ještě než začal vnitřně panikařit, přešel blíž a natáhl se po jednom z rozervaných kousků. Byl na něm rozeznat kousek oka, jemných usměvavých vrásek kolem koutku, rozverných světýlek v panence i trošku světlejší duhovce. Skousl si ret, chtělo se mu brečet… Takové škody…
Obrátil se na místě, nemohl to vidět. Vběhl k sobě do pracovny a vytočil číslo na Kaie, nenapadala ho jiná možnost, kde by prcek mohl být ukrytý.
"Jo, přišel normálně na směnu…", ozval se z druhé strany zmatený hlas.
"A… jak vypadá…? Je v pořádku?"
"No… úplně v pohodě se mi nezdá, ale funguje… Stalo se něco?"
"Ale nic… jen nedorozumění. Díky."
Oddechl si, vnitřní panika ustoupila a usadil se do křesla. Pohled mu padl na podepsaný papír… vůbec se mu s ním ke Kensukemu nechtělo, ale co měl dělat.

"Určitě bude rád. Každý je rád, když může do svého.", spokojeně si mumlal černovlásek pod nosem a z háčku sundal sadu klíčů. Dva z nich podal Reitovi.
"Každý ne."
"No, zamilovaní asi ne. Ale je to jen pro jeho dobro."
Blonďák si promnul obličej, nechtěl se na Kensukeho ani podívat. Nechtěl se dívat ani na sebe ráno do zrcadla. Pořád se hádala jedna polovina jeho osobnosti s druhou: Ta první mu říkala, že Kensuke je žárlivý idiot a vyděrač, ta druhá mu vyčítala, že jediný idiot je on sám, protože situaci s Rukim a vlastními city nezvládl.
"Nevím, proč jsi nemohl počkat alespoň na začátek dalšího měsíce. Po tom, co mi Ruki řekl, a já ho pak pošlu pryč… Ani nechci vědět, co si myslí. Děsí mě to."
"Rei, sám jsi cítil, že to nezvládáš. Tohle je nejméně bolestivé řešení pro vás oba. A taky pro mě, protože pokud by se něco domáklo vedení, šlo by to na moji hlavu."
"Jasně, na tvoji žárlivou palici. Nemysli si, vím, proč to děláš, a vedení s tím nemá nic společného. Ty profesionále… Já nesmím přešlápnout, ale co ty děláš z vlastních popudů…"
"Kdybych jednal z vlastních popudů, už bys tu dávno nepracoval, já bych nebyl tvůj nadřízený a nic by mi nebránilo tě přehnout přes stůl. A pro tvou informaci, asi dva měsíce jsem zadaný, takže tvoje spekulace o žárlivosti jsou mylné. Jsi kus, ale zas tolik si nefandi.", pousmál se černovlásek přísně. "Bude bydlet přes dveře od Uruhy, Aoie má taky na pár kroků. Přinejhorším si najde jinou vrbu."
Reita nemohl věřit svým uším. S každým dalším slovem víc svíral klíče v dlani, která se mu začínala potit, a jen stěží odolávala touze přistát v tom nažehleném obličeji.
"Někdy by sis to vážně měl zkusit. Ale mám pocit, že po tvé péči by i bezproblémový člověk měl chuť něco spáchat."
Blonďák vstal a bez dalších slov za sebou zabouchl dveře. Doufal, že do Kensukeho sterilní kanceláře nebude muset nejméně týden vkročit.

"Už jsem myslel, že chceš být o hladu.", pousmál se Aoi a položil před Reitu jeho porci oběda. "Přišel jsi akorát včas, taky by na tebe nemuselo zbýt."
"Díky, Aoi."
Černovlasý dál nic neříkal. Vlažný úsměv a o nic vlídnější poděkování ho přimělo zmlknout a raději se vrátit do kuchyně.
"Mám pocit, že někdo Reitovi vrazil rampouch do zadku.", řekl tiše, že ho málem přehlušilo i Rukiho povzdechnutí. Nikdo nepočítal, kolikáté to za den bylo, ale i slepý by si všiml, že s prckem není něco v pořádku. Neměl chuť si povídat, natož vtipkovat, nesmál se, když nadhazoval vtipy někdo druhý, nefungovalo na něj ani Kaiovo pozitivní vyzařování. Až po Aoiově poznámce jako by procitl.
"To nebude jen pocit."
"A nevíš, co se mu mohlo stát?"
"Jemu?" Ruki se ironicky uchechtl, ale dál tu poznámku nerozváděl. Kai si skousl ret a sjel prcka pohledem. Měl malé tušení, o co by se mohlo jednat, ale netroufal si na žádný křížový výslech. Počkal, než skončí ranní směna a vzal si Rukiho stranou.
"Nechceš si večer přijít promluvit? Mrknem spolu do papírů, zhřešíme na noc něčím dobrým-"
"Ne. Promiň, Kai, ale tohohle přetvařování a rádoby povídání mám dost. Nejdřív nás obalamutíte svým úsměvem, řečičkama, kdejakýma psychologickýma taktikama, a až vám skočíme na lep, vytáhnete z nás, co potřebujete, a pak už jsme vám ukradení. Hlavně že si napíšete zprávičku pro Kensukeho, ten si u vás udělá fajfku a máte zase na nějakou dobu klid."
Ruki ze sebe zástěru málem serval, stejně vztekle, jako si ji ráno bral ze svého háčku, a nechal bruneta stát s obočím málem až ve stropě a bradou na zemi.
Kai byl ještě pár vteřin jako přimražený, ale pak pomalu, ještě s kupou neuspořádaných myšlenek, sáhl po telefonu a zmáčkl tlačítko předvolby k blonďákovi.
"Ano, Kai?"
"Prosím tě, Rei… přijdi sem dolů, nejlíp okamžitě."
"Děje-"
"Jo, děje. Čekám."
Reita nechal vyplňování Aoiova posudku na později a vyšel si do kuchyně. Byl tam zhruba před hodinou, Kai mu mohl cokoli říct. Cestou musel přemýšlet nad možnostmi, co by mu tak mohl chtít, až se se svou hlavní domněnkou málem srazil na schodech. Ruki se ale neobtěžoval ani s letmým pohledem a pokračoval dál svým směrem. Blonďákovi začalo svítat…
"Ahoj, jde o Rukiho?", zeptal se rovnou, sotva se usadil za pult a pohlédl do Kaiovy zvědavé a starostlivé tváře. Úsměv v ní tentokrát nenašel.
"Jo. A předpokládám dobře, že jde i o Kensukeho?"
Neměl náladu na vtípky o otázkách a rovnou přikývl. Vysvětlil mu, jaké ultimátum dostal a jak se včera s prckem chytil. Brunet z toho neměl radost, ale chápal blonďákovo počínání. Chvíle vzteku se nemohla srovnávat s pocitem snad i zavržení, kdyby Rukiho poslali jinam.
"A nedalo se s ním nějak hnout?"
"Ne. Když jsem se ho pokoušel nahlodávat, řekl mi, že záznam ukáže na vedení. Což o to, mně to může být jedno, stejně chci po Rukim končit, ale… Aoiovi zatím neběží lhůta, a kdoví jestli se mi ho podaří procpat. Ruki bude v programu ještě asi tři čtvrtě roku. Půl minimálně, a kdyby mě teď vyrazili, co s nimi bude? Já si na Kensukem vezmu houby. A i kdyby si Rukiho vzal Tadashi nebo Shinchiro… všechno by bylo horší, než chvíle nedorozumění kvůli bytu."
"Víš, Rei… mně nepřipadá, že by mu tak vadil ten byt. Jemu připadá, že všechno, co tu pro ně děláme, je jen na oko…" Kai se mu pokusil přeříkat vše, co mu prcek řekl, jak jen si to nejlépe zapamatoval. Jeho kolega však nevypadal tolik překvapeně.
"Něco podobného jsem tušil. Teď s ním nehnu, musí vychladnout. Pak snad…"

Ruki se snažil soustředit, jak jen dokázal, ale i když se vyhnul chybám, tóny zněly příliš silně i v místech, kde bylo forte předepsáno.
"Co mi to zase děláš… Jednou jsem z tebe nadšená, že se rozplývám celý týden a těším se na další hodinu, a potom přijdeš a byl bys schopný klavír použít i jako zbraň."
"Omlouvám se."
"Něco jsme si o tom omlouvání už říkali."
Užuž by z prcka vypadlo další "omlouvám se", ale včas se zarazil.
"Předpokládám, že ještě včera ti to šlo tak, že bys okamžitě mohl vystupovat."
Neodpovídal. Netroufal si říct, zda by jeho výkon stačil na řádný koncert, ale byl se sebou spokojený.
"Emoce, Ruki, nemusíš ze sebe jen dostávat. Můžeš je usměrnit i tak, že nějaké jiné přijmeš. Uvolni se, vezmi to znovu. A s citem. Nevyháněj zlost, přijmi klid."
Hiroko mu taktovkou upravila ruce, aby je měl ve správném a na pohled hezkém postavení a nechala ho, ať začne, až se bude cítit připravený. Pravda, musela si počkat snad delší chvíli, než trvala celá skladba, ale vyplatilo se. Po pár vteřinách už se zavřenýma očima pokyvovala a nepřítomně si vplétala taktovku do vlasů.
"Mnohem, mnohem lepší.", pochválila ho. "Mysli si na to. Já vím, že to umíš, máš cit, i tady všechno je", ukázala mu na hrudník, "ale trošku se s tím musíš naučit pracovat. Dej si čas, trošku se zamysli, nech přijít tu správnou náladu, než začneš."
"Já vím.", povzdechl si Ruki. Její slova poslouchal, ale stejně mu jich většina prolétla skrz hlavu a mohl jen doufat, že se někde něco zachytlo, až bude sám cvičit.
"Jestli tě něco trápí," pohlédla na hodiny, "máme ještě čas, můžeme pro dnešek skončit a promluvit si o tom."
"Ne, všechno je v pořádku, děkuju.", usmál se a otevřel učebnici na zakroužkované cvičení.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Týna Týna | Web | 11. května 2018 v 13:00 | Reagovat

Rukiho je mi až líto, ale popravdě, mnou by taky cloumal vztek :)Jsem zvědavá, jak se s tím popere a Rei taky :)
Teď netuším, komu mám fandit víc :D Rei je totálně mimo a vyčítá si to a Ruki vzteky rudne, jen když ho vidí. No jsem zvědavá, jak to bude pokračovat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama