Projekt: Poslední šance 55. díl

11. června 2018 v 1:18 | Bara-chan |  Projekt: Poslední šance
Děkuju moc Týně za komentář :33 Jsem ráda, že se ti povídka líbí :) Snad se bude líbit i dnešní díl :)
Uru, Aoi i Reita se o prcka poctivě starají a dozvíme se i něco o Kiisarovi...

"Už by měl být v práci… proč nevolá?" Vzal mobil do rukou a musel se přesvědčit, že se mu přes noc nevybila baterka, má plný signál a nic nepřekáží tomu, aby se rozezvonil.
"Každou chvilku se musí ozvat, neboj.", snažil se ho blonďák ukonejšit, ale sám znejistěl, když se červené číslice zaokrouhlily k šesté.


"Dobré ráno.", pozdravil Uruha, když ho Reita pustil do bytu. "Nesu snídani. A…", ztišil hlas a ohlédl se ke dveřím, "chtěl bych se zeptat, jak je na tom Ruki. Snese společnost, nebo tak…?"
"Nic moc, ale za společnost bude určitě rád, i když si to asi hned neuvědomí. Je teď dost nervózní, třeba se ti ho podaří trochu rozptýlit."
Plavovlásek se pousmál a nachystal nejdřív na stůl v kuchyni, poté vzal Rukiho porci a pomalu vešel za ním do pokoje. Spatřil ho sedět opřeného o zeď, nervózně olupovat nehty a každou chvíli hypnotizovat telefon.
"Ruki… ahoj.", řekl opatrně. Ruki k němu zvedl oči, na vteřinku se v nich mihl překvapený výraz. Na pozdrav odpověděl tiše, ochraptěle z nočního pláče.
"Můžu…?"
Dlouze se nadechl, nedokázal si přebrat Uruhovu otázku. Jistě, zprávy se ústavem šíří jako lavina, musel se dozvědět i o tomhle. A teď kolem něj budou všichni chodit po špičkách, protože on je ten, který viděl na fotce mrtvolu svého kamaráda.
"Můžeš se chovat normálně?", vyjel po něm, prudčeji, než by chtěl. Když se pokoušel mluvit nahlas, zněl ještě děsivěji. Na první pohled i poslech vypadal na někoho, kdo má angínu a rýmu jako trám.
"Promiň…" Uru se odhodlal a bez dalších otázek se posadil na postel a vytáhl si nohy do tureckého sedu. "Přinesl jsem snídani a dlouho jsem tě neviděl, tak jsem toho chtěl využít.", pokrčil rameny, jako by se tím chtěl omluvit. Nebyl si však jistý, jestli ho Ruki vnímá. Jeho oči neustále bloudily k mobilu.
"Fajn.", zvýšil plavovlásek hlas a rozhodil rukama, plácnutí do stehen prcka trochu probralo. "Přiznávám. Mám za úkol do tebe něco nacpat, dobrovolně jsem se přihlásil, jinak bych přišel až v poledne s Aoiem."
"Promiň, ale nemám na nic chuť."
"To budu mít asi malér… Měl jsem nechat Kaie, aby se tě pokoušel nakazit pozitivní energií."
Ruki na to nereagoval. Opět civěl na předmět ležící na nočním stolu.
"Čekáš důležitý hovor?"
"Jo."
Konečně se chytl. Plavovlásek promnul rty, tuhle nit nesměl ztratit.
"Můžu vědět blíž?"
"Od Juna. Má o sobě dávat vědět každý den. Pokaždé napíše nebo zavolá hned, jak dorazí do práce. A dneska nic. Psali jsme mu, ať se co nejdřív ozve, zkoušel jsem mu sám volat, ale nic. Bojím se, že Eruma…"
Ruki se odmlčel a měl co dělat, aby se opět nedal do hysterického pláče. Po včerejších vodopádech nemohl zastavit bolest hlavy a prášek zabral teprve před chvílí.
"Je sobota, možná do práce vůbec nešel."
Plavovlásek by nejradši uhnul pod skelným, vyčerpaným pohledem, ale snažil se setrvat. Zároveň se v bolavých očích mihlo cosi jako naděje.
"Jun chodí i víkendy…"
"Pokaždé?"
"No… Nevím…"
Pousmál se, konečně našel, co potřeboval. "Neboj se, Ruki, bude v pořádku. A když se nad tím zamyslíš, z taktických důvodů by byla hloupost, kdyby se mu Eruma pokusil něco udělat, ne? Jun mu může přinést peníze. Čisté, legálně vydělané peníze, které po kapsách jen tak nevyberou, navíc výplaty by měly být za pár dní."
"A-asi máš pravdu…"
"Neboj, Ruki. Taky jsem žil v podobné společnosti, vím, jak to chodí. Kdo je zbytečný, kdo potřebný… A vím, že pokud je někdo hodně potřeba, překousnou i nějaký ten problém." Na tváři se mu usadil ještě širší úsměv a poté sklouzl očima k tácu se snídaní. "No… a pokud fakt nemáš chuť, budu tě krýt… ale budu muset sám spořádat důkazy, jinak už se na Kaie a Reitu nebudu moct ani podívat."
Uruha se natáhl pro velký obložený talíř s míchanými vejci. Položil si ho na klín a vedle sebe misku s rýží. "Za omáčku mi snad nikdo nic neřekne.", pronesl a nechal ji na stole. S povzdechem napíchl půlměsíček rajčete na vidličku a vložil si ho do úst. Po chvíli si vzal trochu vajíček a při každém pohledu na jídlo dlouze vydechl.
"Kdybych tohle věděl, nesnídal bych.", zkusil nenápadně nadhodit a zašklebil se na plátek okurky. "Hele, tohle by se ti mohlo hodit aspoň na oči.", uchechtl se. Napíchl ho na vidličku a nabídl prckovi. Ten chvilku váhal, ale pak si ten kousek okurky vzal… a k Uruhově úlevě jej snědl. A když už si Uruha myslel, že si na sebe upletl oprátku a bude do sebe muset nasoukat další snídani, zobnul si Ruki i rajčete, po další chvilce si od plavovláska vzal vidličku a dostal do sebe trochu vajíček, rýži dokonce snědl všechnu.
"Postačí to?", zeptal se po chvíli. Snídaně byla pryč skoro celá… a kupodivu na tom měl Ruki většinový podíl.
"Snad jo. Díky, že ses pro mě přemohl.", usmál se Uru. Než odešel zpátky do kuchyně, řekl blonďákovi o 'dohodě', jakou mezi sebou s Rukim uzavřeli. Když nebude chtít jíst, nikdo se to nedozví. A on si byl jistý, že prcek neodolá, když se vedle něj někdo bude ládovat, rádoby ve snaze ho zachránit od násilného krmení.

Reita každou chvíli volal Kensukemu, jestli už ví něco blíž. Černovlásek ale mlčel, nic se k němu nedostalo a předpokládal, že nejdřív do oběda ani nedostane. Nakonec přeci jen sám vytáčel Reitovo číslo a požádal ho, aby přišel za ním. Po telefonu takovou věc řešit nechtěl.
Blonďák si počkal na Aoie, aby nenechával prcka samotného, a zamířil o patro výš do kanceláře. Doufal, že bude mít dostatek času s ním vše probrat. Nestál o žádné kamarádské tlachání, potřeboval jen znát fakta a také ho upozornit, že Ruki s ním od včerejšího večera opět bydlí. V duchu se připravoval, že bude muset nejen oznamovat, ale i žádat… bál se, že Kensuke nebude mít pochopení, a osnoval plán, jak ho přechytračit. Na případné výhružky mohl použít jediné: Fakt, že Kensuke dovolil policii přijít přímo za prckem a ohrozil tím proces jeho nápravy. Naštěstí bylo ku prospěchu, když černovlásek na vlastní oči viděl Rukiho stav, a dovolil mu u Reity setrvat na dobu nezbytně nutnou bez jakýchkoli vytáček.
"Díky.", vydechl Reita s hlavou dvakrát tak těžkou, kvůli čerstvým informacím. Naštěstí měl v rukou výpis ze zprávy a vše si mohl projít v klidu. Ještě nedokázal vymyslet, jak to oznámí Rukimu.
Aoi si s Rukim ještě povídal, i když už nemusel. Zpočátku se obával, ale zjistil, že ukonejšit to drobné stvoření je nemožný úkol a jediné, co může udělat, je chovat se k němu téměř jako za běžných okolností a případně jen mlčet a objetím dát najevo, že tam pro něj je. Nakonec ho od něj odtrhl až pohled na budík a uvědomění si, že by se měl vrátit do kuchyně.
Reita s ním vystřídal stráž a nepřehlédl nenápadné mrknutí. Vše proběhlo, jak s Uruhou očekávali - prcek neodolal a něco málo do sebe dostal.
"Jun se pořád neozval.", oznámil Ruki smutným, přesto už zřetelnějším hlasem.
"Určitě zavolá. Chytili už i toho Raye a mají muže, který by mohl být jedním z těch dvou nováčků. Kdyby s Junem něco bylo, už bychom to věděli. Pro jistotu jsem předal jeho popis, neboj, uvedli ho jen jako pohřešovaného, takže je zatím čistý." Reita se odmlčel, přemýšlel, jak navést řeč na Kiisaru, ale nedařilo se. V Rukiho přítomnosti měl vymeteno.
"No a… zjistilo se, že Ray se vlastně jmenuje Ryuji…"
"Takeuchi Ryuji…"
"Asi to 'Ray' chápu…", odkašlal si. "Ale o tom jsem s tebou mluvit nechtěl. Jsou tu jiné věci, které vyšly na povrch…"
Ruki si byl jistý, že ví, o čem mluví. Seděl jako pěna, uvnitř ho sžíral strach. Chce vůbec vědět, co se stalo? Nebylo by lepší mít vlastní teorie, třeba horší, ale vždy vyvratitelné vědomím, že jsou to jen teorie…?
"Byla… byla to nehoda. Alespoň tak to vidí vyšetřovatelé."
"Nehoda?" Ruki nevěřil vlastním uším. "Jak…"
"Udusil se. Astmatický záchvat."
Prcek měl pocit, že omdlí i vsedě. "To není možné… Kiisa s tím takové problémy neměl. Naposled, než mu na to přišli, ale bral léky a bez inhalátoru neudělal krok… Kromě Juna a mě to nikdo nevěděl a on se vždycky bál, aby to někdo další nezjistil. Nosil u sebe ten sprej, kdyby náhodou, aby to mohl hned zastavit a neprozradit se… Jít na takovou akci, sám s Erumou a jeho bouchačem… určitě ho musel mít u sebe…"
"Žádný inhalátor u něj ani nikde poblíž nenašli."
"To dá rozum! Jinak by byl naživu!", rozkřikl se Ruki, ale vzápětí se opět zklidnil. "Věř mi, Rei, že by bez toho spreje neodešel. Nemohla to být nehoda, Eruma musel zjistit, že má astma, a nějak to nahrát…"
"Oznámím to, ale nemůžu víc slíbit. Není žádný důkaz…"
"Až se s Erumou uvidím, klidně z něj ten důkaz vymlátím holýma rukama, i kdyby to mělo být poslední, co kdy udělám."

Nehoda… To bylo to poslední, čemu by prcek věřil. Kolem Erumy se žádné nehody nestávají, vše mívá promyšlené. Ať už to udělal jakkoli, musí za to pykat. Ruki si nedovedl představit, že by to skutečně uzavřeli jako nehodu a Eru by se s klidem smál Kiisarovi na hrobě. A pokud to přeci jen Eruma nebyl, musel to být ten nováček, který šel s nimi.
Vzpomínal na ten večer, kdy se to stalo poprvé a také naposled. Kiisa si už nějaký ten pátek stěžoval, že je nachlazený a ne a ne se toho zbavit, ale nevěnoval tomu pozornost. Dál se setkávali ve zkušebně, snažili se vymýšlet nové písně a učit se ty známé, které se jim líbily.
Slunce sotva zalézalo za obzor, seděli na zemi u dveří a pokuřovali, srpnový větřík je chladil na holých pažích. Kiisara opět pokašlával, sotva si zapálil, ale to už bylo běžnou záležitostí. Tentokrát se rozkašlal trochu víc a Jun mu bez kompromisu cigaretu vzal. Nejdřív se trochu chytli, pak se začali přátelsky nahánět. Junichi skončil na zemi, smál se a vzdával se… a v ten moment on i Ruki tušili, že něco není v pořádku. Kiisa se nesmál, lapal po dechu a muselo být slyšet snad až na druhém konci ulice, jak sípá.
Další dva měsíce Junovi i Rukimu dokazoval, že je všechno v pořádku. Pokaždé jim nahlašoval, jak poctivě bere prášky, ukázal jim, jak se zachází s inhalátorem, a aby je uklidnil, přestal s kouřením. Ať se dělo cokoli, Ruki ani Jun už nikdy nezažili situaci, jako tehdy. Občas si mysleli, že to byla jen epizoda, nevyléčené nachlazení, protože Kiisara se zdál naprosto v pořádku. Obzvlášť při zběsilých úprcích, když něco během akce neklaplo, nebo když mu někdo čadil pod nosem a on nehnul ani brvou. Ale přeci jen, nikdo nehlídal Kiisaru čtyřiadvacet hodin denně…
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Týna Týna | Web | 11. června 2018 v 9:48 | Reagovat

Uru, Aoi a Reita byli roztomilí a milí zároveň. Jak prcka nenásilným způsobem donutili alespoň něco sníst :)
Na druhou stranu je milí Kiisi. Jestli se opravdu udusil, jen kvůli tomu, že neměl inhalátor, bude ještě těžší dostat Erumu. No budu doufat, že ho dostanou a vše dobře dopadne a hlavně aby už bylo líp i prckovi :)

2 Ryuu L Ryuu L | Web | 12. června 2018 v 10:36 | Reagovat

What what whaaaaat?! O_O dúfam, že čoskoro pribudne ďalšia časť! Čakala som, že sa dozviem ešte niečo viac, ale pre mňa úplne otvorená kapitola XD sakra, ty si tak dobrá! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama